Mohl bych začít takovou banalitou, jakože i ta nejdelší cesta začíná prvním krokem, a tedy i do Indonésie se jede vlakem ze zastávky Žihle, ale takový první odstavec by nebyl hodný ani mne ani Vás, a navíc by to nebyla pravda.

Takže u bazénu, na střeše našeho úplně posledního hotelu, kde jsem začínal tohle psaní, jsem mohl s hrdostí spočítat, že jsme v Tiru nachodili přes 200 km. Je to tak. Giriparadikšu, (to je to obcházení Arunáčaly – 14km) jsme si dali sedmkrát, a každý den jsme, po celé tři týdny, ušli minimálně 6 km nahoru na horu a dolů...

Jezdíme už pár let, přes Vánoce, na stejné místo. Do Tiruvannamalai ve státě Tamil nadu, v jižní Indii.

Je absurdní se loučit, když jsme jedno, ale přece…

Musely se hlavně obrousit všechny zbytky zeleného nápisu 10°, aby víčka piva vypadala jako uzávěry takzvané osmičky. Aby byla stříbrná, čistá. S nimi již Karel mohl jít do práce, a beze strachu ukázat tašku vrátnému. Psal se rok 1973. Lachema Kaznějov, v obci kde jsem vyrůstal, byla na vrcholu produktivity, zaměstnávala 4000 lidí a měla přísné...

Krokve, závětrná lišta, okapnička. To nejsou žádné cestovatelské výrazy, viďte? Ano nejsou. Po pouhých třech týdnech jsme dojeli do Čech a pustili se do dalšího dobrodružství. Do výměny střechy na našem domě. A k výměně střechy, to jsou přesně ta slova, která se hodí.

Yakeen, Satya a Míca na trajektu ze Švédska do Polska.

Konečně můžeme vystoupit z ilegality. Jsme na téhle Expedici, kterou jsme nazvali Jižní Skandinávie již 13 dní a teprve teď můžeme zveřejnit první zápis.

Naši milí,
s překvapením a radostí jsme zjistili, kolik vás stále navštěvuje náš web...

Jsou různé způsoby, jak lidé vítají navrátilce. A je jich celá škála!

Posledních pár škatulek se krčí mezi tričkama, abych to k nim neměl daleko.

Když jsme přijeli z Pákistánu do Íránu, zdálo se nám, že je všude krásně čisto a řidiči jsou ukázněný zlatíčka.
Ono to tak zdaleka není, ale ten rozdíl mezi naprosto neorganizovaným chaosem pákistánské dopravy a částečným dodržováním předpisů v Íránu, mezi samozřejmým odhazováním všeho kolem sebe a odkládáním igelitek s odpadky kolem kempovišť, byl...

Pomalu jsme se sunuli pryč z Lahore.

Jestli Putin udělal jednu věc dobře, bylo to, že celý svět naučil, kde leží Ukrajina a že to není Rusko.

Já to udělal taky, a to jsem pro to musel vylézt z auta.

Přesně tohle se mi dnes stalo v Basar art collectin v Mcleodganj, a výsledek je, že ho mám zabalený v mnoha vrstvách, aby přežil cestu domů. Autor je Tenzin Norbu, a pro jeho díla byl vytvořena kategorie Tibetský neorealismus.

Dlouhé dny, kterými se krátí čas vyměřený pro Pákistán tak rychle, že si pomalu nestačíme odpočinout.

Představuji si ho jako laskavého, milujícího a přijímajícího chlápka, který mi fandí, má mě rád a odpustí mi toho mnohem víc, než já sám sobě.