Karákoram a Himaláje 24, díl 12.; Bratři Turci
Ono to tak zdaleka není, ale ten rozdíl mezi naprosto neorganizovaným chaosem pákistánské dopravy a částečným dodržováním předpisů v Íránu, mezi samozřejmým odhazováním všeho kolem sebe a odkládáním igelitek s odpadky kolem kempovišť, byl veliký a způsobil, že jsme to tak vnímali.
Jak jsem se do takového rozpoložení dostal?
Naše cesty po Íránu se posledních několik dní komplikovaly.
Po dvou dnech v Yazdu, který máme rádi a kde se Satyjka, obklopená hlínou všude kolem sebe začala uzdravovat, jsme se vydali do Esfahánu. Zaparkovali jsme nedaleko slavného náměstí a prošli si znovu bazar a ano je pořád zavalen krásnými věcmi. Zkontrolovali jsme i Ímámovu mešitu a ano, je pořád obložená v celé své impozantní výšce nádhernou modrou mozaikou. Náměstí je větší než Karlák a to je co říct, a tak se na něj snadno vejde i ještě jedna mešita pro ženy vládců a jejich palác. Vše bylo na svém, orientálně lahodném, místě.
Až když jsme k ní došli, vzpomněli jsme si, že i tu už jsme viděli.
Dovyptali jsme jsme se na cestu zpět, našli auto a přímo u něj potkali českého vojenského atašé, který byl v Esfahánu na výletě s rodinou.
Od něj jsme se dozvěděli, že podobné kejkle s GPS jsou v Íránu a speciálně v Esfahánu běžné, protože na jeho předměstí je místo, kde obohacují uran. A protože kdo sází vítr může sklidit bouři v očekávání sklizně raději matou GPS.
Naštěstí před naším odjezdem GPS zapnuli. Mohli jsme si tak užít několik hodin esfahánské dopravní zácpy v klidu.
Ráno jsem při běžné prohlídce auta zjistil, že jedna manžeta na poloose je prasklá a protože mi přes rameno koukala i Satyjka a ta má mnohem kritičtější pohled a je mnohem obratnější v nalézání problémů a nesouladů, všimla si, že u pravého předního kola je výrazně sjetá vnitřní půlka pneumatiky.
To byla zpráva o nějakém problému s kolem, jeho uložením nebo seřízením.
Dojeli jsme tedy opatrně do nejbližšího města a našli opraváře.
Pán vymontoval poloosu a vyměnil manžetu. Při demontáži poloosy přišel i na důvod jejího výrazného ojetí. Horní kulový čep byl v háji. Ten ale v malém městě neměli. Zpátky do Esfahánu se nám nechtělo, a tak jsme se vydali 1000 km do Tabrízu. Směrem, kterým jsme měli namířeno.
Jedno odpoledne jsme našli místo, kde u řeky kempovali místní a muži a kluci se v ní koupali. Nejenže jsme zastavili abych se vykoupal, ale i jsme zůstali a díky tomu se mohli v noci učit kurdské kruhové tance. Ženy uvnitř a muži vně.
Cizí rodiny propojovala lidová tradice napříč věkem. Přidávali se mladí, staří a nás vzali mezi sebe.
I přes naprostou jazykovou bariéru to byl velmi folklórní zážitek.
Zajímavé bylo i to, že do té doby ani jiná, nežli lidová hudba nebyla z repráků u řeky slyšet. Ale možná to není jen tím, že nedávno policisté zatkli účastníky zakázaného metálového koncertu pro satanismus.
Místní lidovky zní i mladíkům na plný koule z auta, poslouchají ji z rádií z mobilů. Někdy je i moderně propletená s bíty snad až do housu, ale i tak u ní poskakují mladí i staří.
Tu noc jsme poskakovali s nimi. Někde za námi šuměla řeka, muži vykřikovali kurdská slova a věty a my jsme je s ostatními opakovali. Viděli to hvězdy a měsíc, který se z toho smíchy válel na zádech.
Oba pracovali v hotelech a teď jsou v důchodu. Mají moc pěkného Mercedes bydlíka a projeli kde co. Celou panamerickou trasu, Afriku a teď mířili na blízký východ.
Vybavila se mi myšlenka, která mi proběhla hlavou v roce 1989, kdy jsem ve 22 letech slavil to, že jsme se zbavili komunistické svoloče: "Jupí, až půjdu do důchodu, budu taky bohatej jako zápaďáci!"
Myšlenku jsem pak na dlouhou dobu opustil. Teď se mi připomněla. Stojí za nepříliš vzdálenou lajnou pětašedesátin, a tváří se trochu smutně, trochu naštvaně, trochu zklamaně a trochu provinile.
Srovnávat se se Švýcary a pak si zoufat.
To určitě! Srovnal jsem se rychle v duchu s Pákistánci, Indy, Íránci a najednou jsme se zase cítil jako dítko štěstěny.
Mysl. Rozum. Je to opravdu to co by nás mělo řídit?
Po třech dnech jsme dojeli do Tabrízu, na místo, které jsme měli označené v mapách od pána z Šáhr e-Kord, vybaveni napsanou větou ve fársí. Chlapíci z nedaleké zámečnické dílny si ji přečetli, zavolali na číslo, které u ní bylo připsáno a za chvíli přijel kluk, kterého jsme následovali k němu do dílny.
V pět odpoledne rozebral auto a vyndal kulový čep. Nastalo čekání. V osm večer díl přivezli a v 8.15 při montáži zlomil jeden ze tří šroubů, který ho má na místě držet. Trval jsem na tom, že chci, aby byl přidělán pořádně. Mechanik kulový čep s naštváním vyndal a při pokusech dostat z něj zlomený šroub ho do půlnoci systematicky ničil.
Nakonec jsme mu dali 50 a vyjeli spát před dílnu s částečně zničeným dílem, který byl částečně přišroubovaný na auto. Že prý druhý den v deset dopoledne to dodělá.
Ale já už mu nevěřil. Ani že koupí nový díl, ani že nás nechá odjet, když znovu rozebere auto.
Nakonec jsem se rozhodl.
V 6 ráno jsme vyjeli od dílny pryč a v 10 jsme byli na hranicích s Tureckem.
Prostě jsme zdrhli, kňoural můj vnitřní kritik. Ne, osvobodili jsme se od lumpa, jásala má svobodná část. Uf, oddechlo si mé tělo, které nic nesoudí, ale jen trpí když jsem ve stresu. A že má mysl vyrobila tlak!
Írán nás ale jen tak nepustil.
Jako pomocníci se nabídli tři kluci. 16,14 a 12. Jediná slova, která uměli byly: mister, euro a dolar.
Jasně, že jsem je nejdřív odmítl. Vzal jsem doklady a přišel k první boudičce. Úředník uvnitř nekomunikoval. Jen chumel řidičů mu vždy prostrčil malým, jakoby záchodovým okýnkem otevřeným na větračku, carnet a pak íránskou platební kartu. Pak ruka vystrčila A5 popsanou fársí.
Kluci napsali překladačem, že dají kartu za mě, za 50 euro. Proč a co chtějí platit nevysvětlili a já měl poslední 100 dolarovku.
Začalo to vypadat jako absurdní drama, ale nebylo. Pak se totiž objevil řidič, který byl ochoten komunikovat přes překladač a vysvětlil, že to je nová daň Íránu za pohonné hmoty které odvážíme. Určuje se podle obsahu nádrže. 50 litrů za 50 dolarů.
Tím se vysvětlily i předchozí dotazy kluků, když se ptali pomocí googlu kolik litrů má můj kotel. Nebyla to tedy žádná pošahaná drzost. Byl to dotaz na velikost nádrže!
Po dalším dohadování jiný týpek si vzal 100 dolarovku, vrátil mi v Tureckých lirách, dokonce kývnul na můj o třetinu vyšší požadavek než byla jeho nabídka a nějak se vypořádal s mými mladistvými asistenty. Vzdal jsem se. Nechal jsem se za ruku vláčet od jednoho okýnka ke druhému, a úředníci se bavili jen s nimi.
Postupně jsem dostal všechna razítka na Carnet a mohl se zařadit do fronty busíků a aut. Kluci nakonec dostali dohromady 15 dolarů.
Satyjka se vydala přes hranici jako pasažér.
Fronta aut se vpřed sunula několik hodin. Občas ke mně přišel nějaký řidič a ukazoval pas a naznačoval razítko. Vylezl jsme tedy z auta a došel do haly pro pěší. Bylo tam možná tři sta lidí, mnoho okének a ani jeden nápis v angličtině. V okamžiku, kdy mě napadlo, že nahlas začnu křičet: "Please, is here anybody who speak anglish?" mi došlo, že tady na mě opravdu nikdo zvědavý není. Pokorně jsem tedy obcházel tak dlouho okénka se zmíněným dotazem, až se našel někdo, kdo znal někoho, kdo znal pár slov anglicky.
Přivedl ho.
S úlevou jsem se zeptal: "Mám jako řidič projít pasovým odbavením tady nebo zůstat v autě a budu odbaven?"
"Zeptám se," řekl chlápek a odešel. Po návratu mne uklidňoval: "Zůstaňte v autě, tohle je jen pro pěší."
Odešel jsem spokojen, abych za další hodinu zjistil, že to tak není. To už ale moje auto stálo ve frontě a když jsem odcházel ostatní troubili. Naštěstí kolem fronty se toulal Mustafa. Další mladíček kolem patnácti, evidentně, podle chůze, po dětské obrně. Pajdal v charakteristickém předklonu a máchal kolem sebe skroucenýma rukama. Drapnul mě za předloktí a jako remorkér mnohem větší loď, táhnul mne mořem lidí v hale od okénka k okénku.
Nemluvil, takže nemohl říct co za doklady si mám vzít sebou. Musel jsme tedy dvakrát běžet zpět a znovu obíhat budovu a prodírat se davem, ale netrvalo ani hodinku a byl jsem s razítky u závory. Mustafa dostal doslova pár dolarů a zbytek íránských riálů. Odcházel spokojený a vykřikoval: "Dolar, dolar", a mával bankovkami. Bylo to vlastně dojemné.
Z tohoto citového rozpoložení mne rychle vyvedl policista v mém věku, který vylezl z kanceláře, kouknul zběžně na auto, znovu do Carnetu a řekl: "Gift. Dolars."
"No dolars," odpověděl jsem. "Lira, Riál," nezaváhal strážce zákona ani vteřinku.
Doběhl jsem do auta pro 200 Lir a zklamaný mu je dal. Tohle jsou hrdí Peršané? Nebo takhle dopadli devastováni inflací a prohrou s režimem, který vraždí jejich dcery a i ty co je chtějí chránit? Je to stejný typ devastace, kterým prošli Češi po roce 48, 68 a ze kterého jsme se ještě úplně nevzpamatovali? Jsou všechny totality stejně zničující?
Pak už ale konečně zvedli závoru a já opustil Írán a snažil se s ním opustit i tyhle myšlenky.
Ještě pár hodin na hraničním přechodu ale bylo přede mnou.
Turecký pohraničník sice trochu anglicky mluvil, ale jeho kolega si všimnul mapy na autě. Když se dozvěděl, že jedu z Indie a Pákistánu, nechal mne úplně všechno z auta vyložit a naskládat na pás rentgenu. Ušmudlané bedny po měsících vytažené z pod postele, špinavé oblečení na vyprání, vše se ocitalo na světle Božím. No, nebyl to estetický zážitek.
Když bylo auto prázdné zařadil jsem se do fronty asi deseti jiných na rentgen auta. Každý z nás postupně najel do hangáru, nechal tam auto, a přes auto přejel za hlasitého houkání veliký portálový rentgen. Pak následovalo vyhodnocení výsledků ve vedlejší budově. Někdo odjel, jiný musel do další haly na rozebírání auta, a já na kontrolu čmuchacím psem. Psovod nechal chlupáče několikrát prolézt celé auto a pak teprve, po podepsání protokolu o všech prohlídkách v turečtině, jsem směl skoro v 5 hodin odpoledne, vstoupit na území Turecka.
Naštěstí o Satyjku už pečoval hodný stánkař před hraničním přechodem. Dal jí vodu, kávu a parádní kulaté rohlíky. Protože nevěděla, že bude přechod trvat tak dlouho, vzala si sebou jen pas. Bez peněz a bez překladače prožila za hranicemi během čekání 5 perných hodin.
Ten den už jsme do tmy ujeli jen asi 70 km a přespali u malého jezera.
Chlapi měli v dílně dobrou partu. Ukazovali nám fotky ze společného výletu do Prahy, fotky ze svatby a i přes jazykovou bariéru to byla s nimi milá chvíle.
V areálu byla i geometrie kol. Protože před námi byly dvě auta, šli jsme se najíst do restaurace vedle a tam si přišel pro klíče od auta pán od geometrie. Když jsme dojedli auto bylo hotové za 150 Kč.
Teprve tehdy mně úplně došlo jak nás, v mnohem levnějším Íránu, ten chlápek holil. A já ze slušnosti váhal jestli odjet ráno od jeho dílny! I slušnost může být překážkou!
Přespali jsme u jezera Van tak jako před třemi měsíci. Ráno jsme se pokusili znovu rozchodit SIM kartu, ale ani v jedné z mnoha kanceláří Turk telekom nebyl nikdo kdo by mluvil anglicky a nebo chtěl nám vysvětlit proč to nejde přes translator.
Chvílemi se mi dokonce zdálo, že jsou na svojí neznalost angličtiny buransky pyšní.
No ale my jsme taky byli parta buranů před vstupem do Unie. Vzpomínáte? Tak co?
Van se za posledních 20 let změnil v opravdu moderní město, plné krásně vyšňořených žen i mužů. Já se Satyjkou jsme po 3 měsících na Východě vypadali jako dva ostří šmudlové. I naše Míca.
Odjížděli jsme z Vanu v Evropském standartu století Virtuálních pšouků. Vymydlení a navonění.