Antropomorfizace, tedy polidšťování předmětů, zvířat, či našich abstraktních představ je jedna z mocných zbraní nás lidí, aby nám nehráblo. Ale také samozřejmě může být strašlivě zneužita. V tom dobrém ji často používáme například proti dětem. Vyčerpáni celodenní péčí jim večer, abychom už je konečně mohli odložit do pelíšků, lžeme: "Musíš jít spát broučku, i mašinka už chce jít spinkat, podívej jak se jí zavírají očička!"

Takhle se tato výzbroj dědí a díky za ni. Nám se poslední dny velmi hodila.

Jen díky ní jsme si mohli vytvořit takový příběh, který dává našim dnům smysl a vysvětluje nám naše trampoty. A k tomu antropomorfizace mají sloužit.

Tedy slyšte, už víme jak to je s námi a s Ábíčkem.

Koupili jsme si traumatizovaný skútr!

On za to nemůže. Ti, kteří se o něj měli starat, se nestarali. Zanedbávali ho a zneužívali! Kladli na něj náklady, ke kterým vůbec nebyl stvořen a které takhle malý skútr vůbec nemá nést! A možná na něj byli i jinak oškliví!

My, s naivitou nepoučených rodičů jdoucích si pro dítě do dětského domova, jsme si Ábíčko pořídili a mysleli jsme si, že když ho opečujeme, dáme mu jen přiměřenou zátěž, vezmeme ho na výlet a budeme na něj milí, že tetelíc se štěstím bude s námi v radosti a nadšení trávit dny. Ale ouha! Jak takový traumatizovaný skútr může nám novým majitelům věřit? Zkouší, jestli náš vztah s ním myslíme vážně a nevědomky, ale důkladně, naši lásku prověřuje. Opravdu si ho necháme? Máme ho opravdu rádi takového jaký je?

A musím říct, že nás Ábíčko málem dostalo. I my jsme o něm začali mluvit ošklivě a nedokázali jsme mu nabídnout bezpodmínečnou lásku, kterou k uzdravení potřebuje.

Ale to už je jinak. Už jsme se rozhodli! Necháme si ho. A jako správní přechodní pěstouni, ho vytáhneme z nejhoršího, aby za tři měsíce, vlastně teď už jen dva a půl, nalezl nový domov na zbytek svých dní.

Dost na tom makáme, ale teď, takhle podané, to konečně dává smysl, viďte?

Tak a teď zpátky k naší cestě.

Po tom, co jsme pobyli u jezera Laut Tawar a ochutnali jejich famózní kávu, splachtili jsme dolů k moři a pokračovali dál severozápadně na špičku Sumatry do hlavního města Acehu, do Banda Aceh.

Po cestě kolem řeky jsme zahlédli partu cachtalů, a tak jsme neodolali a já se svlažil. Ve vodě byli jen malé děti, dvě oblečené ženy a pár mužů v tričku a kraťasech. Do takhle komplikovaného koupání jsem se přidal jen já a Satyjka s ostatními ženami seděla na břehu. Oschnul jsem cestou.

Přespali jsme ve městě Sigli, kde se nedal sehnat levnější hotel než hogo-fogo se snídaní formou švédských stolů, ale co, pro jednou jsme to vydrželi. Naštěstí na dvorku měli venkovní sezení pro zaměstnance, kde jsme mohli nejen zaparkovat motorku, ale hlavně sníst náš první letošní durian!

Mnohé děti jsou konzervativní konzumenti stále stejných potravin. Ze strachu z jinakosti a neznámého, dokáží celá léta žádat stejný blaf a říkají: "To je hnusný!" o většině nových jídel aniž by je ochutnaly. Já to ale měl jinak. Jídlo byla nejjistější, nebo možná jediná cesta ke společným zážitkům s mojí mámou, pro kterou baštění bylo kromě její práce, nejmilejším a jediným koníčkem. Spolu jsme si užívali tajně dobrůtky, které nemohl a tedy nesměl otčím Karel vůbec spatřit. Prasečí mozek, kravské plíce, býčí varlata, jsou jen malou ukázkou. Tím se ze mne stal mlsoun průzkumník s odpovídající nadváhou. Na břehu Černého moře jsem se v 10 letech tak dlouho olizoval u sušených ančoviček, až mi jich pár dali a tohle vše mi zůstalo. Myslím tím to experimentální a zvědavé mlsounství na cestách, nadváha ne! Dnes jsme již dle BMI v normálu.

Když jsem ještě jako malý tlouštík četl v knize Plavčíci kapitána Bontekoa o páchnoucím tropickém ovoci, které se, alespoň dle knihy, muselo jíst s ucpaným nosem, okamžitě jsem si řekl, že ho musím někdy ochutnat. Poprvé jsem ho jedl před 20 lety ve Vietnamu a od té doby vždy když na něj narazím.

Durian v Sigli byl skvělý! S konzistencí, chutí a zápachem mírně rozehřáté zmrzliny z olomouckých tvarůžků, byl durian přesně takový, jaký má být.

Ráno nám mělo být podezřelé, že Ábíčko chytlo až po dlouhém domlouvání, my to ale přešli a naivně jsme vyrazili do Banda Aceh. Mělo to být již jen 70 km.

I proto jsme zastavili na pobřeží na první slané, ale stejně komplikované koupání na břehu Indického oceánu. U pláže byly přístřešky, odkud ženy mohly pozorovat dovádění svých dětí a mužů, a tak jsem se zase koupal jen já.

Pak už Ábíčko chytlo jen VELMI neochotně a po pár kilometrech to vzdalo úplně. Zase jednou nás odtlačil ochotný kolega k opraváři a ten stroj prohlédl.

Indonéští opraváři bez výjimky u opravování dřepí na zemi a všichni mají nářadí poházené kolem sebe. Jen stupeň nepořádku se liší. Tenhle dřepěl uprostřed smetiště a navíc jeho resumé bylo nekompromisní. Ábíčko mělo tak malou kompresi, tak ošoupaný válec a netěsný píst, že nejenže za pár dní sežralo kompletně všechen olej, ale nemělo ani sílu znovu nastartovat. Jediným řešením je generálka motoru. Má čas a je schopen ji udělat za 850 000 IDR, tedy za cca 1000 Kč. Motor teď hned rozebere, nechá udělat výbrus válce, vymění ventily, píst, pístní kroužky a vše přetěsní atd. A to celé za 4 hodiny.

Jestliže jsme si předtím pohrávali s myšlenkou, a když jsme si mysleli že nás Ábíčko neslyší i mluvili o tom že ho v Bander Achehu prodáme, přidáme peníze a koupíme si jiný stroj, teď jsme byli postaveni před konečnou volbu. Nechat si ho nebo nechat ho tam.

A tehdy jsme se rozhodli, že mu dopřejeme generálku motoru, že si ho necháme, že mu dokážeme že my ho máme rádi přes všechny jeho nedostatky.

Mechanik se pustil do práce. Rozmontoval Ábíčko a jeho součástky se volně prolnuly s ostatními na zemi. Pak si vzal zálohu půl milionu a válec a odjel do Banda Aceh. Za hoďku byl zpět a motor začal dávat dohromady. Podle pohybů bylo jasné, že to nedělá prvně. Když si na ventily nasadil bužírku a s pomocí brusné pasty je v sedlech zabrušoval, začal jsem si být jistý, že si Ábíčko našlo dobře maskovaného mistra opraváře.

Přesně za 4 hodiny Ábíčko napoprvé chytlo, opravář ho projel a mohli jsme znovu vyrazit s tím, že příštích 500 kilometrů musíme opatrně max na půl plynu a pak vyměnit ještě jednou olej. Ábíčko jelo na čtvrt plynu jako před tím na plný, a my mohli o pár kilometrů později najít nocleh v prázdné ubytovně pro budoucí námořníky, protože mezitím už byla tma. Spaní jsme usmlouvali na 150 000.

Ráno, to už byl pátek 3.7., náš další plán byl že se z Banda Ache vydáme na ostrov Weh, dvě hodiny lodí z pevniny. Tento ostrov je pověstný takovou nemravností, že ženy cizinky se tam dokonce mohou koupat v jednodílných plavkách, pokud se hned když z vody vylezou zahalí a je to daleko od vesnice. To lákalo především menší část naší výpravy a také tam mělo být dobré šnorchlování.

Vyjeli jsme tedy hned ráno z ubytování a asi za hodinu byli ve městě.

Prvně jsme ale museli vyřešit peníze. V provincii fungují bankomaty podle práva Šária a tedy nespolupracují s cizími kartami. Jediná směnárna je právě v hlavním městě, bere dolary ale s né nejlepším kurzem. Ale dál na naší cestě to bude se směnárnami ještě horší, a bankomaty si po celé Indonésii nestydí říct o 8%. Vyměnili jsme tedy všech 2000 dolarů. Dostali jsme 34 200 000 IDR. Indonéské bankovky mají nejvyšší nominální hodnotu 100 000. Takže máme 3 pakly po 10 milionech a jeden balík 50 tisícovek se zbývajícími 4 miliony. Jsme tedy teď dost napakovaný a mělo by nám to vydržet až do konce cesty.

Že je to nepohodlný se s tím vláčet? No ano, ale cestování, tedy Expedice, jak je máme rádi my, ani pohodlný být nemají!

Pak už jsme jen koupili nářadí na opravu a údržbu Ábíčka, aby vědělo, že to s ním myslíme vážně a u jedné laskavé buddhistické paní v servisu domluvili pár prkotin co opravíme po víkendu až se budeme vracet z ostrova.

Odjeli jsme do přístavu a zklamaně se setkali s terminálem a stovkami lidí, kteří mířili na stejný ostrov. Navíc vše v systému píp. Pak se ale ukázalo, že všechny jízdenky jsou vyprodané a to přesto že v pátek i sobotu pojede dvojnásobek lodí. Všude byly davy dovolenkářů s kufry na kolečkách a na to je jedna moje část alergická. Na obojí. Na kufry na kolečkách i na davy. Otevřeli jsme tady průvodce a našli dva jiné ostrovy, kam nejezdí z turistů nikdo a kam se dá dopravit jedině dřevěnou lodí, které se říká Ponpong z jiného místa. No nezní to jako něco přesně pro Satyu a Yakeena?

Nalezli jsme přístaviště kolem poledne. Do krásné dřevěné lodi právě přístavní dělníci nakládali pytle s cementem a na naložení čekaly ještě desítky sudů. Předák party nakladačů, rozesmátý chlapík tak v mém věku se k nám hned hrnul a potvrdil v co jsme doufali. Ano loď K.M. Sultan Bahari jede na ostrov Breueh a oni nám Ábíčko naloží nakonec a to za 20 tisíc. Plácli jsme si na to a on se zeptal jak se jmenuju. Když se dozvěděl že Yakeen, začal se smát a volal na všechny nakladače v Indonéštině cosi, v čem se několikrát opakovalo moje jméno. Podle nadšené reakce jeho kámošů, to klidně mohlo být: "Hola chlapi, všeho nechte, to nebudete věřit kdo je tady! Yakeen. Tak on Yakeen je tady, a my mu budeme nakládat motorku!" No, ať křičel cokoli, všichni se smáli a podávali nám ruce. Věděli jsme, že jsme tam, kde máme být.

Byl ale pátek, muslimská neděle, kdy modlitby od 12 do 14 hodin jsou povinné a pracovat v tu dobu je trestné. Dokonce jsme se dozvěděli, že pár dní před tím se veřejně bičovalo i ze nemodlení. Takže v poledne muži všeho nechali a práci přerušili. Odpoledne ještě přečerpali cisternu nafty do sudů, přidali další hromadu zboží, navrch Ábíčko, a my jako jediní cizinci, ale i jediní turisté vůbec, vyjeli na ostrov Breueh.

Ostrov je tak krásný jak jsme doufali a měli jsme tam pronajatý celý domek za 100 tisíc na den.

Ostrovy byli úplně zničené po tsunami v roce 2004, a tak všechny domky jsou stejné uniformní, postavené po. Jeden z nich nám pronajala hodná paní, kterou jsme našli na netu. Přes WhatsUpp souseda navigovala, a ten domek zprovoznil. V obýváku jsme našli nepoužívanou knihovnu se spoustou propagandy Islámu, ale s naší slovní zásobou v Indonéštině a kritickým myšlením vybroušeným za léta socializmu a konzumentarismu, nás to namohlo ohrozit.

Ostrov Breueh má 61 km2 mnoho prázdných pláží, jeden starý maják postavený ještě Holanďany, a pár vesniček, kde se zastavil čas. Maják nám otevřel hodný správce a srdce všichni vesničani se kterými jsme se setkali na snídaních a večeřích.

Když pomineme rybáře na lodích, (které jsme pojmenovali "Vlčími", znáte přece Vlčí lodě, co používají Skandinci v knihách o Haničářích, ne?) nebo se sítěmi v rukách, měli jsme všechny pláže ostrova jen pro sebe.

Po čtyřech nocích se náš čas na ostrově naplnil, naložili jsme Abíčko na Pongpong a nechali se odvést zpět do Banda Acehu.

Využili jsme, že buddhistická majitelka opravny mluví anglicky a zase jednou investovali do Ábíčka 900 000 IDR. Má nový, konečně správný karburátor, nový vzduchový filtr, zrenovované přední tlumiče, brzdy a udělanou generálku variátoru. Je to úplně zrestaurovaný skútr, a myslím, že v podobné kondici byl naposledy dlouho předtím než se mu v 29 tisících zasekl tachometr.

Po dobu opravy nám paní půjčila její nový skútr Honda o obsahu 150 a rozdíl to byl takový, jako když jsem kdysi dávno, tehdy jako uživatel Škody Forman, vezl z Chorvatska do Čech bráchovo Mercedes 500 SL. Vše bylo tak plynulé, přesné a pohodlné, že nám zážitek z jízdy pomohl zpracovat hrůzy z Muzea Tsunami.

Když v roce 2004 Tsunami udeřilo, byl jsem na Cestě kolem světa, tou dobou zrovna v Indii na Goa. Tam již nedosáhlo, ale na blízkou Srílanku ano, a tak jsem tam odjel a pracoval dva měsíce v dětském domově. Znal jsem tedy následky tam, ale v Banda Aceh, nejbližším velkém městě od epicentra zemětřesení to byla katastrofa ještě daleko větších rozměrů.

Zmizela velká část města. Zemřelo 130 tisíc obyvatel a mezi nimi i maminka "naší" paní v servisu. Dřívější čínská čtvrť je od té doby kompletně přestavěná a již na ní není poznat, že to po staletí je místo obývané Buddhisty. Krásný Templ je ale obnoven a jejich víra je respektována. Zapálili jsme tam vonné tyčinky, aby byl svět, k tomu jaký je, alespoň o maličko voňavější.

V Banda Acehu jsme ještě stihli jeden durian a pak už byl večer, my vrátili luxusní skútr a dostali zrestaurované Ábíčko. Pozor! Pocity z jízdy se malinko podobaly!! Vše jde hladce, Ábíčko plynule reaguje na plyn, mění převody a tlumí hrboly.

Ten večer jsme ale ještě přespali v Banda Aceh a teprve ráno vyjeli dál, po západním pobřeží severní Sumatry. Průvodce nelhal. Silnice byla poloprázdná, z jedné strany doráželo moře na prázdné pláže a z druhé strany se hory chvástaly džunglí. Pokud jsme někdy pobřeží opustili, abychom překonaly nějaký kopec, doplnily se idylické obrázky o rýžová políčka. Krása kterou si, když cestujete na motorce, můžete prohlížet kdykoliv se vám zachce z mnohých vyhlídkových Warungů u cesty.

Takto jsme snadno během jednoho dne dosáhli Meulabohu. Města na západním pobřeží, odkud jednou pojedeme na ostrov Simeulue, ale teď, když žádná loď nejede, jsme z něj vyrazili zase jednou do Sumaterských hor.

Náš cíl byl Katambe, méně turistické místo, odkud se také chodí do džungle šmírovat opičáky a Orangutany. (Orangutan není opice! Ale lidoop. Jak ví každý čtenář Pratchetta, nebo i kdokoli jiný, kdo má nějaké méně zábavné vzdělání.)

Měli jsme na výběr mezi dvěma cestami. Jednou velkou, hlavní, která vede přes Takengon, to je to město u jezera, kde jsme již jednou byli, a druhou, vedlejší, která je kratší, ale divočejší.

Kdo sleduje naše cesty, již ví pro kterou jsme se rozhodli.

Cesta z Lemirahu do Blangkerejenu měří jen 120 kilometrů, ale její výškový profil vypadá jak záznam teploty pacienta který umírá na malárii. Na prvních 40 kilometrech vystoupá z 30 na 1430 m n. m. A z toho to hlavní drama se uděje na 25 kilometrech. Věděli jsme, že to bude zlé, a tak jsme nechali ještě jednou vyměnit olej, aby to Ábíčko zvládlo, a pak jsme vyjeli.

Díky tomuto rozhodnutí jsme svedli Epickou bitvu s kopcem, a objevili hybridní překonávání vrchů.

Slyšte slyšte:

Náš skútr o obsahu 106 ccm, (tolik má v techničáku!) se opravdu snažil o stošest a první hrb, nebo chcete-li první dějství dramatu, s funěním a pomalinku zvládl, a dokonce ubrzdil i sjezd k řece, od které stoupal kopec o takovém sklonu, že se mu většina dopravních prostředků vyhýbá. Tam jsme si dali pauzu, aby vychladly spojkové lamely, které protestovaly výrazným pachem spáleniny. Na hlavní stoupání, které si dovede představit jen ten z vás kdo miluje černé sjezdovky, ale Ábíčko prostě sílu nemělo. Stálo do tak prudkého kopce, že jen pálilo spojku, ale nejelo. Museli jsme zastavit a v poledním vedru, jak jinak, to k dramatu patřilo, poslouchat tichounké: "Ping a pong", jak Ábíčko chladlo a čekat, jak to má Existence s námi vymyšlené. Poslala nám jako záchranáře pána s maličkým náklaďáčkem Suzuki, který vezl 20 pytlů cementu a jednu velikánskou matraci. Posunky se nám podařilo dohodnout, že Satya a batohy pojedou s ním, a já na Ábíčku za nimi sám.

Vyjeli jsme.

Kopec ale měl dál takový sklon, že když jsem pána dojel, a to jsem musel někdy Ábíčku pomoct nohama, někdy kličkováním ze strany na stranu, mohl jsem mu pomoci vyložit dvě třetiny nákladu. Nechali jsme Satyjku uprostřed vrchu a postupně, po pár pytlích, převezli náklad s pánem na špičku strašlivého kopce.

Majstrštychem bylo jeho překonávání kritických momentů skokem. To když dodávčička víc sil neměla a zastavila ve skoro kolmém kopci, šlápl pán na brzdy, zatáhl ručku a z okénka volal: "Buku! Buka!". Na začátku jsem nevěděl, ale pak už vždy přiskočil, a podložil zadní kola kameny. Mistr řidič pak s napjatým výrazem povoloval brzdy, a když auto kameny udržely, vytůroval motůrek, a v jednu chvíli prudce pustil spojku. Autíčko popojelo pár metrů než chcípnul motor, " Buka! Buka!", a následoval další skok. Jednu zvlášť vyklopená zatáčka se musela prostě proskakoval!

Při posledním kole jsme se prohodili a já vyvedl Ábíčko, které v tomto úseku, bylo rádo, že utáhne samo sebe prázdné, na vrchol za maličkým Suzuki, které zde odpočívalo. Čekal nás sestup se snad ještě větším sklonem. Skútr nebrzdí motorem, a tak to museli zvládat brzdy. V jednu dramatickou chvilku přestali fungovat, a já jen tak tak zastavil šoupáním sandálů o zem. Když jsem pak opravdu krok po kroku sestupoval dolů, a modlil se aby se Ábičko nerozjelo natolik, že bych ho neubrzdil, sešoupal jsem se do zatáčky, kde pán se Suzuki i Satya museli čekat.

V protisměru jedoucí auto se pokoušelo vyhnout díře v silnici a jedním kolem jí opustilo, a to se teď bezmocně otáčelo nad příkopem. Celá silnička totiž byla navíc často podemletá a chyběly jí celé kusy jízdních pruhů. Během asi tak hodiny vyprošťování, kdy jsme auto vyheverovali a kolo podložili stavbičkou z kamenů a kusů asfaltu, naštěstí Ábíčku vychladly brzdy, a když byl problém vyřešen, mohl jsem opatrně a pomalu pokračovat dolů do údolí. Tam jsme se srdečně rozloučili s řidičem Suzuki. Nic tak chlapy nespojí jako pár společně přeskládaných pytlů s cementem. Satyu a batohy naložili hodní kluci se silnější dodávku na korbu k ledničce, a takto, hybridně, jsme za tmy dojeli všichni, tím myslím mne, Satyu, Ábíčko a batohy do Blangkerejenu.

Svedli jsme bitvu s kopcem jako dobrovolné dobrodružství a mohli alespoň trochu pomoci pánovi, který tam prostě žije, a nemůže si vybrat, kudy pojede. Takže není jasné, kdo, koho, a komu vlastně poslal na pomoc.

Cestování v takto odlehlých oblastech přináší někdy komické chvilky. Když jsme v noci v Blangkejerenu našli hotel a Satya vyrušila dvě puberťačky v recepci od mobilu a oni uviděli Evropanku, začaly výskat, jako by to byla hvězda světového formátu.

Druhý den nám jeden opravář zkontroloval Ábíčko, je v pořádku, ale do kopců, přes které jsme přijeli, jak nám pantomimicky vysvětloval mechanik, se tenhle skútr prostě musí tlačit.

Svádějte a vyhrávejte Vaše bitvy, pomáhejte si navzájem, vězte, že není ostuda někdy prostě tlačit, a můžete-li, výskejte.

Satya a Yakeen

p.s.:

Právo Šária je přesně ten příklad zneužití antropomorfizace, jak jsem o ní psal na začátku. Ale podsouvat Bohu své myšlenky je nešvar, kterým trpí všichni pánbíčkáři. Podle těchto všech truhlíků má Bůh názor na kde co a podezřelé je, že se shoduje s jejich vlastními. Posedlí vlastními strachy, názory, chutěmi a nechutěmi, píší za Něj zákony a jen málokdy je to pěkné čtení. Ani právo Šária není.

Nemuslimové si v případě, že v Acehu spáchají nějaký zločin, mohou vybrat mezi právem Indonéským a právem Šária.

Překvapivé je, že i nemuslimové často volí právo Šária, protože rozhodnutí je rychlé a končí uštědřením výprasku. Indonéský právní systém je oproti tomu zdlouhavý, zkorumpovaný, drahý a trest pak pokračuje léta splácením dluhů.