V pravěku evropské psychologie kdysi Feud nechal na mapě lidské duše obrovský prostor k prozkoumání, který pojmenoval Nevědomí. Dnes jsme dál. Na mapách Světa už také nenalezneme místa označená: Zde jsou lvi (Hic sunt leones), jako výraz pro neprozkoumané. A tak i o současné mapě lidského softwaru víme, že skrývá, mimo jiné, naše nešťastné, naše exkomunikované části, které jsou zde drženy, abychom nebyli zahlcováni jejich bolestmi. Obrovskými, velkými i menšími a ano, ty nás mohou, v tom měl bystrý Freud pravdu, ovlivňovat. A někdy se silou lví!

Vezměme příkladem moji ženu Satyu.

Maminka jí celé dětství nechtěla koupit kopačky. Dnes už se jí nedá zeptat proč. Možná nějaké genderové stereotypy. No a netrvalo to ani 40 let a tato její nenaplněná touha ji zavedla až do Indonésie, aby si tady jedny koupila. Černá celogumová nízká obuv, která přesně vypadá jako kopačky za socíku, a to i s cenou, za našich 24 Kč, je totiž ta nejlepší na trek v džungli, a já ji nemám jen proto, že v Indonésii se boty vyrábí jen do velikosti 42 a já mám šestačtyřicítku.

Co z toho vyplývá? Maminky, pokud chcete ze svých dcer mít cestovatelky, nekupujte jim kopačky!

Na jednodenní terek, který jsme v Batu Kataku s průvodcem Muliem usmlouvali na 2 100 000 IDR, jsem tedy já musel jít v keckách, co mám na běhání ale i ty se ukázaly perfektními, jen jsem je musel pořádně utáhnout, aby mi je bláto nezulo.

A že mělo příležitostí.

Postupně jsme se nořili do parku a stoupali okolo a korytem říčky, na kterém pár místních rýžovalo zlato. Po krk ve vodě, lopatami nabírali ze dna štěrk, a přesívali ho na primitivních sítech z bambusu. Kýbl za kýblem, až voda byla hnědá jak po prudkých deštích.

To už jsme došli do míst, kde voda vylézala z podzemí, a my do něj naopak zalezli. Kilometrová jeskyně byla plná stalagmitů, stalaktitů, stalagnátů a netopýrů. Vody bylo místy po pás a na konci se vylézalo větší klíčovou dírkou. Paráda, co voda musela hloubit a připravovat právě pro nás, tisíce let.

Mulie i jeho asistent Rizky, se o nás starali tak, že jedna moje část, která je absolutně rovnostářská, strašně prskala. Vrcholným číslem bylo, když si během jedné pauzy udělali vějíře z listů a se slovy: "džangl airkon", nás začali ovívat.

Můj perfektně vyladěný termoregulační systém mne chladí vždy když je třeba proudy potu a je pravda, že svojí výkonností, vystrašil již mnohé obyvatele horkých krajin, kteří jsou uvyklí místním teplotám. A když k slaným potokům připočtu můj bílý vous a vlas, budiž jim odpuštěno. Měli o mne starost. Ale i tak jsem je přiměl, aby toho nedůstojného chování nechali a důsledně jsme trvali na tom, aby u prostřeného ovoce ke svačince, zobali s námi a společný jsme měli i oběd.

Než jsme došli k řece, viděli jsme dovádět v džungli spoustu opičáků, ale po lidoopech jen prázdná hnízda.

Vrcholem celého dne byla cesta zpět do vesnice. Po řece, na "raftu", který nám nahoru přinesl a dolů řídil, jejich komplic. Místní raft, to byly tři pneumatiky, všechny důkladně a mazaně omotané provazy k sobě. Jedna velká z traktoru uprostřed, pro nás a Mulia a dvě menší pro Rizkyho vepředu a majitele raftu vzadu. Ti nás, s bambusovými bidly, drželi uprostřed proudu a vln. Díky tomu, že řeky na Sumatře jsou všechny teplé, byly i velké vlny jen příjemné.

Pak, po nějaké době, Mulia seskočil do vln a vytáhl nás ještě jednou na břeh.

Zmijovec titánský (amorphophallus titanum – no nebyli ti staří latiníci mnohem zábavnější než naši obrozenci?) je kytka, která vám vyrazí dech nejen velikostí (její tlustá protáhlá květní palice může mít na výšku skoro tři metry a okvětí v průměru přes metr), ale především komplikovaností svého životního cyklu.

Viděli jsme její různá stádia, která vyrůstají z ukryté hlízy.

Nejprve vypadá jako keř. Velikánský stonek, v průměru až 15 cm, má výšku 2-3 metry a nahoře velké metrové listy. Pak v jednu chvíli ochabne jak Amor po orgiích, a když úplně odumře na jeho místě vyrazí zmíněná květní palice. Tento proces se uskuteční jednou za cirka 8 let. Pak palice začne kvést (to je okamžik, kdy je nejvíce fotogenická a znáte ten obrázek z netu) jako samec a po třech dnech smrdět tak, že přiláká hmyz, který v sobě uvězní, změní se na samici a pak hmyz propustí ze zajetí. A hmyzáci, obalení pylem, vylétávaje, oplodní samičí květ. Vznikne shluk semen a ty se rozkutálí a jede se na novo.

Je to jedna z mnoha informací, která zdůvodňuje, proč si lidé rádi představují někoho mnohem moudřejšího než jsme my sami, který tohle všechno vymyslel, protože konec konců věřit tomu, že i Zmijovec Titánský vznikl systémem pokus omyl, vyžaduje také značnou víru.

Po další půlhoďce na raftu jsme byli zpět ve vesnici, kde jsme byli jediní cizinci. Zbyněk se po 10 letech už nedá počítat.

Od něj ale víme, jak a proč se mění gumovníky za olejové palmy. Jde o poptávku a cenu. Zbyněk má projekt, který by byl udržitelný a bio. Farmáři by mohli pěstovat pod gumovníky kakaovníky a hnojit vše kozími bobky. Kozy by totiž moc rády zbaštily to, co zbyde, když si farmář nechá kakaové boby. My Evropané bychom tohle vše mohli podpořit tím, že se budeme vyhýbat palmovému oleji, víc používat kondomy a pít kakao.

Tak co, pustíme se do toho?

Guesthous výš po proudu vlastní Herman, Indonésan s překvapivě německy znějícím jménem a ten nás zapojil do svého projektu ovocné zahrady pro Orangutany. Za 200 000 IDR jsme u něj zasadili mango tak, jako mnoho jiných před námi. Při odjezdu náš mango tree měl jen papírovou cedulku se jménem a vzkazem, ale brzy bude mít stejnou, černou plechovou s bílým nápisem, jako mají ostatní. Při procházce kolem jeho domu si připadáte jak na hřbitově naruby. Kam se podíváš cedulky s letopočty, ale milými, radostnými nápisy. Ten náš je česky: Pro naše milé bratrance, Satya a Yakeen.

Poslední večer v Batu Katak pro nás paní ve stánku restauraci zavraždila kuře, a řeknu vám, je rozdíl, jestli po kladně zodpovězené otázce: "Dáte si večer kuře?", vezme kuchařka tašku a jde do krámu, nebo se skloní a chytne prvního důvěřivce z řádu hrabavých, který se do té doby roztomile popelil u vašich nohou. No jo, divoši.

Ale než se z oběti stala večeře, prošli jsme celou vesničku a viděli výkup zlata. U jednoho domu, kde jsme si dávali: kopi hitam tidak gula, tedy: kafe černé žádný cukr, jsme našli partičku místních, jak nad svíčkami nahřívají obsah velkých lžiček. První závěr – drogy, byl chybný. Chlapíci odpařovali vodu z pytlíčku, kde měli denní úlovek zlatých zrnek a filuta s taškou peněz je od nich vykupoval. Jeden z nich za zrnka na obrázku inkasoval 170 000 IDR, to je cca 200 Kč.

A pak se čas naplnil a my zase zabalili Ábíčko, chytlo na první cinknutí, a jeli dál.

Postupně jsme zavrhli všechna profláknutá místa pro turisty ale pelášili dál a dál směrem na severní cíp Sumatry, do části zvané Aceh (čti Ače). Tahle ultraortodoxní muslimská oblast má velkou autonomii a platí zde muslimské právo Šária, které vymáhá náboženská policie. Předmanželský sex, pití alkoholu, nevěru nebo třeba homosexualitu trestá veřejnými tělesnými tresty – bičováním. Nás turistů, nebo nemuslimů žijících tady, se právo Šária týká v případě, že na to co děláme se nevztahují Indonéské zákony, a muslimům se to nelíbí.

Široká autonomie byla způsob jak ukončit nekonečné boje o nezávislost, které v jednu chvíli už vypadaly jako válka. Tu přerušilo až ono neblahé zemětřesení s vlnou tsunami v roce 2004. Sotva se ale Acehané oklepali, začaly boje nanovo a výsledkem je jejich svoboda prosazovat si své právo. Tedy právo jehož základy byly sepsané před 14 stoletími. No jo, ale kdo ví, kolik my opisujeme už od Římanů, jen poslední století už se u nás (když nejsou války) nebičujeme. Jinak jsme si schopni my Evropané i dnes dělat ještě mnohem krutější věci.

Ale chápu jak k vymyšlení práva Šária došlo. Když si vzpomenu na chlapíka co nám prodal Ábíčko, jedna moje část by ho nechala s chutí zbičovat. Ten lump mne nejen ošidil, ale ještě ze mne udělal dezinformátora!

Je to přesně ten princip. Někdo ze zlého úmyslu uvede druhého v omyl a napálený pak bludy hlásá dál. Prodavač mne ujistil, že, teď už naše, Ábíčko je spolehlivý motocykl o obsahu 125 ccm, a já v to uvěřil a informaci s Vámi sdílel. Pravda je taková, že je to ojetý krám s obsahem motoru 110.

Na druhou stranu jsme se seznámili již s tolika mechaniky, kolik jsem jich snad nepotkal za celý život v Čechách, mnoha Indonésanům jsme umožnili být dobročinnými zachránci a máme dovednosti, které jsme neměli.

Tak například: Od cesty motocyklem Roayal Emfield přes Himaláje před pár lety vím, že motorku je hloupost táhnout na laně. Zkoušel jsem to. Ale tady v Indonésii mne naučili, že motorku jde tlačit! To ochotný Indonésan jede na své motorce za námi, a nohou tlačí před sebou mě na Ábíčku, až k nejbližšímu opraváři. Někdy i pár kilometrů.

Poprvé mě takhle dotlačil jeden kolega motorkář, když nám vytekl všechen benzín na zem z nádrže. Mechanik vyčistil karburátor a vyměnil zadní tlumič. Dal nám delší takže z Ábíčka je teď rádoby kroska. Tedy již nedosedne na vymlácený tlumič po každém zhoupnutí. Nový tlumič měli i v úplně mrňavé vesničce, protože na tuhle motorku mají všude všechno, za 270 Kč. Ábíčko pak dva dny pelášilo a my se mohli s jedním přespáním přesunout k jezeru Laut Tawar. Cesta od moře do výšky 1200 m n. m., byla zábavná a úlevná dokud Ábíčko jelo. Během dvou hodin vystřídaly borovice palmy a tropické léto (cca 25° až 30° :-) mírné klima. Vytáhli jsme mikiny a na noc se rádi zabalili do dek. Ale to jsme nejprve několikrát navštívili mechaniky, protože Ábíčko se do kopce horko těžko sunulo 12 kilometrovou rychlostí, zatímco jeho kolegové s pořádným nákladem nás míjeli jakoby nic. Nakonec dostalo novou svíčku a nový karburátor. Dohromady dalších 400 Kč.

Přespali jsme v moc pěkném guesthousu na břehu jezera za 130 000 IDR a ráno vyjeli na vyhlídku nad kopcem. Po cestě na pověstnou místní kávu Ábíčko zaškytalo a přestalo jet. Dotlačil jsem ho k mechanikovi a tam jsme přišli na to, že ulomená pacička ukazatele rychlosti zalezla pod pacičku ukazatele stavu paliva, zablokovala ji a já díky tomu myslel, že mám nádrž plnou, ale ona byla prázdná! Zaplatili jsme symbolický poplatek mechanikovi, nabrali plnou a vyjeli na objížďku kolem jezera. Cesty jsou z nedávných katastrofálních povodní sem tam přerušené a vznikají tak krosové vložky. Skočili jsme. Ábíčko zaškytalo, přestalo jet, a než mne dotlačil k mechanikovi další ochotný místňák, vytekla na silnici celá čerstvě natankovaná nádrž. Opravář nasadil hadičku k tomu karburátoru, co den předtím jiný vyměnil, zajistil ji proti uvolnění a jeli jsme dál. Dalo se do deště. Máme na takové případy dobrou výbavu. Ta ale zůstala na pokoji. Úplně mokří jsme dojeli zpět do města a dali si fantastickou nasi ikan, tedy rýži a rybu, tentokrát v pozoruhodné tomatové omáčce.

Kdybychom byli youtubeři se spoustou sledujících, vypsali bychom anketu.

Něco jako:

a) máme si Ábíčko nechat jako zdroj zajímavých příběhů? Chcete se dál bavit našimi trampotami?

b) máme si opatřit nějakou jinou lepší motorku a kašlat na to, že nám nějaký lump v Medanu slíbil, že tuhle si za dva a půl měsíce koupí zpět, abychom toho viděli víc než jen moto dílny?

c) máme najmout partu ostrých hochů a nechat toho pacholka zbičovat?

Nejsme ale youtubeři, a tak se budeme muset rozhodnout sami.

Věděli jste, že mechanici, kteří staví závodní motory pro auta, je nestaví z nových, ale z použitých bloků? Takový motor, co má třeba už pártisíc kilometrů najeto, už spolehlivě prokázal, že nemá skryté vady, a tak toto riziko odpadá.

Já s touhle informací pracuji už léta. Tak například oblečení si v Evropě jinde než v sekáči nekupuji. Když pak takový oblíbený kousek přesouvám mezi pracovní, můžete mne slyšet jak říkám: "Teda to oblečení nic nevydrží, není to víc jak 10 let, co jsem ho koupil v sekáči, a už má ďurku." Ale říkám to se spokojeným úsměvem. Možná, že i mne si Satyjka vybrala podle výše zmíněného pravidla, ale zdá se, že u Ábíčka jsme to trochu přepískli.

Teď se chová jak násilnický partner. Každou chvíli něco vyvede, ale pak zas seká latinu, my odpustíme a ono zase selže. Je to tedy na nás.

Osvobodit se nebo vydržet?

No a taky jsou tu ty nenaplněné přání, ty ublížené a nešťastné kousky nás, co jsem zmínil na začátku. Nehrají v našich trampotách svou roli?

Musím totiž přiznat, že ač to zní super (jak jsem psal v první zprávě z cesty), ve 12 letech jsem měl krosku do lesa! A je to i pravda, přesná fakta jsou ale mnohem smutnější. Ano měl jsem ji, ale stejně tak jako ten fichtl, ani ona nejela!! Koupil jsem je od kluků kterým jely, ale mně ne. A kolem mne nebyl nikdo, kdo by s tím mohl pomoct. S kamarádem Václavem jsme je několik dní tlačily do kopců a sjížděli dolů. ale nechytly. Když už jsem sebral odvahu a oslovil dědu automechanika, byl s babičkou rozvedený a já ho viděl jen párkrát, řekl, že nemá čas. Nikde nikdo nebyl. Tak jsem je zase prodal.

Ale tady? Tady je to úplně jiné! Na každém rohu je spousta ochotných mechaniků, kam se vrtneme tam úsměvy zájem a péče.

Nebojuje tady Ábíčko jako lev, aby se ten malý Jirka, kterým jsem býval, cítil konečně viděný, slyšený a podporovaný? Aby zažil spousty mechaniků kteří všeho nechají a věnují se mu?

Nemám mu být tedy nakonec vděčný?

Měl bych s ním promluvit, a říct mu něco jako: "Mé milé Ábíčko, já už tě rozumím, a vidím jak se o mne báječně staráš, ale už nemusíš. Už celá léta zažívám pozornost a péči od mé ženy, a navíc mám přátele kteří, když je ouvej, tu pro mne jsou. Už dekády nejsem sám. Děkuji, už pro mne zájem místních opravářů nemusíš zařizovat."

Je tohle co situace po mne žádá?

Přejeme Vám mnohem jednoduší otázky.

Satya a Yakeen