Sumatra 2026, díl 7., Vrcholná vděčnost

Že kojící žena nemůže otěhotnět je pověra, díky které jsem na světě. A tady někde začínám vždy, když cítím vděčnost: "Díky mámo a táto, že jste věřili babským radám." Jinak bych se, jako "zakázané další dítě", rodičům s rozdílnými RH faktory v roce 1967, vůbec nenarodil.

A teď bych, mimo jiné, Vám, nemohl vyprávět o Vrcholné vděčnosti.

Naposled jsem Vás zanechal v nejistotách jestli polezeme na sopku Kerinči, která všechny dny před naším guesthousem v Kersik Tuo, ve své monumentálnosti rozkročená přes celou oblohu zvala, ale i vzbuzovala respekt.

Ona ani nemůže jinak. Je největší v celé jihovýchodní Asii, měří 3805 metrů od hladiny moře a protože Kersik Tuo je ve výšce asi 1500 m n.m. trčí nad ním do výšky přes dva kilometry.

První den po příjezdu jsme odpočívali a pak prodlužovali víza.

To je dnes, díky pokrokářům co rádi smrdí u počítače, zčásti velmi nepohodlný úkol. Měl by se dělat z půlky online a zbytek na Imigračním. Za celý den se mi na jednu malou chvilku podařilo proklouznout na jejich stránky, kde jsem vyplnil pár řádek, ale jinak nám pořád padaly. Satyjce, a to je v počítačování, v této konec konců pro muže nedůstojné činnosti, mnohem lepší, se to nepodařilo vůbec!

Mne si automatickým mailem pozvali k focení na Imigrační oddělení do asi 50 km vzdáleného Sungai Penuh, a tak jsme toho využili oba a úředníci tam za Satyu vyplnili stránky na netu, kam se nedostala. Protože paní úřednice zrovna zaučovala tři nové adepty, pozvali se druhý den k nám na hotel na kontrolu, jestli tam opravdu bydlíme. Překvapilo Vás to? Nás samozřejmě taky, ale co všechno by musel podstoupit Indonésan žádající o Česká víza?

Jediná oběť byla, že jsme druhý den museli ráno čekat na jejich velmi zdvořilou návštěvu. V jednu chvíli mi zatrnulo, protože se ptali jak cestujeme a já se pochlubil, že na motorce. Chtěli vidět řidičák! A já mám mezinárodní, ale jen na skútr do 125 ccm. Naštěstí paní se neptala jaký obsah má motor Cédéčka, a tak to prošlo.

V 11 hodin bylo po vizitě a už zbyl čas "jen" na túru k jezeru Gunung Tujuh. Tato vodou zatopená kaldera ve výšce 2000 m n.m. je zase nejvyšší kráterové jezero v Jihovýchodní Asii.

Česky se jmenuje 7 hor a je to počet vrcholů, které jezero obklopují.

Byl to moc dobrý trénink na nadcházející dny.

Leze-li džunglí do příkrého kopce dlouho a mnoho lidí, vytvoří se v ní z kořenů, hlíny, keřů a stromů prolézačka, která vám umožňuje zapojovat a procvičovat úplně všechny svaly.

Zvednete pravou nohu do výše pasu a najdete pro ni místečko na schůdku vytvořeném z kořene a hlíny. Ověříte si jestli je dost pevný a pro pravou ruku hledáte úchop: to ne, to je pohyblivá liána, á tohle je větev, ta drží, přitáhnete se a levou chňapnete za strom. Další přítah a pro levou nohu najdete vyčnívající zahnutý kořen, drží. Přendáte pravou ruku na větev o patro výš … a tak dál, a tak dál.

Jak stoupá nadmořská výška, ani teplota s vlhkostí se nedají zahanbit.

Po pěti hodinách, dosáhnete okraje kráteru a pak se spouštíte podobným způsobem 100 výškových metrů k jezeru.

Bylo báječné si tam pak zaplavat a chutnaly i nudle a káva, které nám uvařil pán, co tam bydlí ve stanu.

Pak jsme to celé absolvovali zpět a večer za tmy jsme byli rozlámaní v posteli.

Jako rekonvalescenci jsme k dalšímu dni přidali jen procházku do kavárničky na kopci za městem. Ale i odtud celému prostoru dominovala sopka Kerinči. Impozantní a krásná.

Začal jsem pro výstup lobovat v naší Expedici.

Co máme se Satyjkou jinak je, že já se do věcí vrhám po hlavě, důvěřuji Existenci a mám vyzkoušeno že "to nějak dám". Díky tomu jsem mohl za covidu kompletně vybourat koupelnu, a ano, vše jsem se naučil a vše udělal. Dobře, trvalo to dvakrát tak dlouho než jsem myslel a musel jsme si spoustu věcí vygooglit za pochodu, ale dal jsem to.

Satya má jiný postup. Začne vyhledávat všechny možné překážky, aby byla na ně připravena. Radila se s Íáčkem (AI), což je taková připosraná tetka, vyděšená z kde čeho, něco jako Černá kronika z Ať žijí duchové, jen čte ze všech jazyků.

Takže Satya strašila, Satya se bála, Satya vypočítávala možné komplikace. Měla otázky typu: "A co budeme dělat, když budeme nahoře a bude týden pršet?". Já jsem si z prstu cucal odpovědi, bagatelizoval, prskal a nechtěl to poslouchat.

A pak jsme si ještě ten večer najali Okiho a druhý den vyrazili.

Cenu jsme usmlouvali na 3 800 000 Idr. Bylo v tom: průvodce, nosič, jídlo, stan, teplé bundy na vrcholnou trasu, spacáky a karimatky. Spacáky, karimatky a oblečení jsem nesl.

Naštěstí jsme vyrazili v 8 ráno. Náklaďáček nás vzal k bráně přes check-in v kanceláři parku a před námi byla sopka ze sukní džungle.

Na prolejzačku, kterou by nudní patroni z EU dětem nikdy nedovolili, jsme byli připraveni od jezera. K tomu se přidali parádní "skorotunely", které vyhloubily deště z cestiček vyšlapaných lidmi. Mnohé z nich byli již tak hluboké, že z nich nebylo vidět ven. V těch místech bylo třeba najít co nejméně kluzké kapsy, kam se daly zastrčit podrážky bot, a stále se jistit pevným úchopem rukou. Jiné byly už opuštěné a pak se balancovalo na jejich okrajích v čerstvých prolejzačkách.

Vytvářelo to pocit, že jsme pachtící se mravenečci v obřím květináči, nebo blešky pod sukní paní Sopky, co se neholila od začátku věků.

Hodinu za hodinou, metr za metrem. Celý den.

V tichu své hlavy jsem přicházel na zástupy lékařů, kteří v mém životě museli být vždy na správných místech a ve správný čas abych si tohle mohl dopřávat. A že jich bylo!

Ti co mi na začátku života několikrát vyměnili krev a tím mi ho zachránili, nebo ten docent, co mi sdrátoval kotník, když jsem se učil skákat s padákem, nebo třeba doktor Koza, co mi před lety zavedl do jedné ucpané věnčité tepny stenth! (Pepíno, který mě k němu dovezl). Doktor Šmíd a jeho tým, co léta sledují a prověřují jak jsem se z toho báječně dostal, doktor Zvolánek díky němuž si pochutnávám na Indonéské kuchyni a doktor Zenkl, bez kterého bych rozhodně pohodlně neseděl celý den na motorce, a tak dál, a tak dál.

Bez nich bych nemohl teď, celý den, šplhat na nejvyšší horu Sumatry.

A pak byl večer a byli jsme v basecampu. Tam, kde i kleč to vzdávala a začínala suť. Kluci uvařili večeři a my se pak se Satyjkou až do půl čtvrté ráno převalovali, oblečeni ve všem co jsme měli, ve fleasových spacáčcích, které nestačili na teplotu ve třech a půl tisících metrech. Ranní, tedy noční, vstávání nás vlastně vysvobodilo.

S čelovkou ve tmě se naštěstí nedá vidět daleko a šplháte-li po skalách a hledáte oporu v suti, soustřeďujete se jen na ten metr před vámi. A halelujá za to.

Před námi bylo půl výškového kilometru sopky, ale tak dlouhý a strmý úsek, že bylo moc dobře, že jsme ho neviděli.

Stoupání v suti je hledání opory v nejistém. Něco jako život.

Najdete větší kámen, který se tak šikovně opírá o stovky menších, že je pro Vás, na tu chvíli co zrovna potřebujete, ten pravý. Pak ve tmě natáhnete ruku a nahmatáte kus skály, ze které všechen ten štěrk pochází, zkusíte jestli je dost pevný, přitáhnete se a nohu znovu zaboříte mezi malé pohyblivé kousky a ony se uspořádají a tak dál krok za krokem.

No a já ve tmě vzpomínal na Havla a lidi jako byl on, co zbořili bolševický lágr, a díky nim mohu cestovat, studovat co chci a dělat co mne baví. Vždyť představovat si třeba v roce 1986, že někdy polezu na nejvyšší sopku Sumatry, bylo jako si představovat, že poletím na měsíc.

I oni se museli spolehnout na to, že miliony lidí se spojí a podrží je, na Václaváku, na Letné. Na malou chvíli, aby mohli pootočit svět ke svobodě.

A kolik jsem musel potkat moudrých a laskavých, živých i čtených učitelů, kteří mně klukovi z Horní Dolní pomohli dojít až sem! A potkat je ve správnou chvíli!

A najednou už nebylo kam stoupat.

Byli jsme na vrcholu sopky se Satyjkou jako jedni z diváků ohromného představení.

Posuďte sami.

Osoby a obsazeni:

Planeta Země otáčející se rychlostí 1670 km/h.

Hvězda Slunce, prozatím schovaná za obzorem.

Sopka Kerinči vysoká 3805 m n.m.

Kouř vycházející z kráteru.

Mraky pod námi i kolem nás.

Vše v tropických kulisách jižní Sumatry.

A pak představení začalo.

My, lidé, tomu říkáme svítání.

Děkuji všem zmíněným, i těm, kteří se sem nevešli, že jsme to mohli zažít.

A co že je moje povídání dnes tolik o vděčnosti? Čtu Knihu radosti, od Douglase Abramse, ve které zapsal rozhovory mezi Jeho Svatostí Dalajlámou a arcibiskupem Desmondem Tutu.

Udělejte to taky a/nebo buďte vděční za vše, co si to zaslouží.

Satya a Yakeen