Sumatra 2026, díl 6., Matička stověžatá

Když moje máma ještě žila a šla nakoupit třeba do drogérie, bylo to jako by tam nacouval náklaďák s cukrovou vatou. Nedala se přehlédnout. Pomocí berlí dovlekla sebe a svých 70 kilo nadváhy metr za vchodové dveře a na celý krám oznámila: "Chtěla bych nějakou aviváž. Ale nějakou lepší!" A vycvičená prodavačka vyběhla zpoza kasy a moji matku obsloužila. Máma, švadlena v důchodu, luxusně sponzorována mým bratrem, chodila zahalená v elegantních tunikách a vůních, a ve svých záměrech byla neomezitelná. Něco jako ledovec nebo sopka. Se stejnou urputností během mého dětství postavila dům. To ona objednávala dělníky, úkolovala je a rafinovanou sítí protislužeb dokázala sehnat vše, i když nebylo nic. Na otčíma Karla, který jako manuálně nešikovný starý skaut nenáviděl práci na domě, rád by ho prodal, chodil na výlety a přestěhoval se do paneláku, vždycky křičela: "Ty nic prodávat nebudeš, to je můj dům!"

Moje máma prostě žila jako klanová náčelnice z kmene minangkabutů.

Minangkabutská společnost je totiž matriolineární, to znamená, že majetek vlastní ženy a i se dědí po ženské linii. Manžel je v domě své ženy jen hostem. Kluci v pubertě z domu odcházejí do světa, internátů, a tak, protože ty co zůstávají a budou dědit, jsou jejich sestry.

"Koukej studovat, chlapče, ať za tebe dostaneme pořádný prachy!", by tedy mohly, a možná opravdu přikazují minangkabucké matky klukům. Tady u Minangkabuů je vzdělání synů opravdu výhodná investice, a to už pro investorky – matky.

Když totiž jiné matky pro své dcery hledají a pak i penězi vyvažují ženicha, platí podle jeho práce a postavení. Za inženýra nebo doktora tak rodiče kluků dostanou mnohem víc.

Ale než se ve vyprávění dostanu do oblasti kterou tento kmen osídluje, musím vám nejdřív vyprávět jak jsme se měli v Panyabungu, kde jsem skončil minule, a až pak Vás doprovodit sem.

Naposledy jsem psal o národním parku Butang Gadis.

Role primadony je v různých parcích svěřována různým tvorům. Někde jsou to orangutani a jinde tygři, v parku Batang Gadis jsme si jako primadony připadali my. Když jsme našli v Panyabunganu ředitelství, vyšla z kanceláří celá tlupa úředníků, radostně nás vítali a doptávali se, jak jsme jejich park našli a kdo nám to poradil. Díky tomu jak byli z nás nadšení, bylo hračkou domluvit na druhý den výlet k jezeru a dokonce nám usnadnili naše rozhodování o výstupu na sopku, kam smějí jen muži, oznámením, že je zrovna aktivní a nesmí tam nikdo.

Druhý den v 10:00 na nás v kanceláři čekali nejen dva anglicky mluvící rangerové a terénní pickup ale i šest studentů, budoucích ochránců deštného pralesa.

Cesta trvala asi hodinu a na korbě příjemně foukalo. Návštěva nebyla žádná divočina. Canopy walk, což jinde bývá zážitek podobný lanovému parku, ale ve vysokém patře džungle, tady byla procházka po schodišti pár metrů nad zemí a k jezeru se šlo asi kilometr po slušné cestičce a mohli jsme si povídat. Díky tomu třeba víme, že: ranger, který je Batak si snadno mohl vzít za ženu dívku s kmene Tana Toraja, kterou potkal na studiích. Jejich kultury jsou podobné a oba jsou křesťané. Nebo, že největší problém v parku není kácení, v tom za nimi vláda stojí, ale pytláctví. Na víc jak 1000 km2 je jen 80 strážců.

V Panyabungu bylo snadné trávit čas. V okolí je kromě horkých pramenů o kterých jsem psal minule i mnoho jiných příležitostí ke koupání. Bohužel velikým a častým nešvarem Indonésanů je jejich záliba v karaoke. Cožpak já, já jsem si uši před léty proti podobným hrůzám ošetřil tím, že jsem vlastnil pět let rockový klub a hned tak mně něco nevyruší, ale Satyjka, která je navíc postižená hudebním sluchem, trpěla a stále trpí, jako zvíře. To znamená, že chce často utéct nebo zpěváky pokousat. Ale jinak to byla moc pěkná místa a dokonce jsem přišel i na fígl, jak zvuk eliminovat.

Za zmínku a obrázek také stojí Škola pro muezíny a jejich ubytování. Stovky kluků, kteří budou jednou mnohokrát denně prozpěvovat že Ten Bůh je velký, jsou nepřehlédnutelnou masou mladíků v sáronzích, kteří proudí ze školy přes ulici do internátu, což jsou desítky malinkých boudiček naproti.

Pátý den se čas v Panyabungu naplnil a my brzo ráno nasedli na Cédéčko a do večera byli nejen o 230 km dál v Bukittingi, ale i na jiné, Jižní polokouli. Indonésané rovník, tuto čáru na mapě, pas naší matičky země, udělali nepřehlédnutelný.

Cílem našeho přesunu bylo Bukittinggi, kde jsme si udělali základnu pro objevování země minangkabů, jak jsem o ní psal na začátku tohoto vyprávění.

Bukittingi je příjemné město na vysočině, tedy cca v 900 metrech nad mořem a v koupelně nám vůbec poprvé, tekla teplá voda.

Alan Minangkabau, jak se původní země minangkabů jmenovala, měla krále a to proto, že politikařit a rozumovat o náboženství zůstalo na mužích. Ženy si nechaly na starost majetek movitý i nemovitý a všechno co k tomu patřilo. Navíc na krále dohlížela rada starších žen, a mohla ho i moci zbavit. Ale poslední král přišel o moc tak, jak už se za kolonialismu tradičně stávalo. Pozval si na pomoc Holanďany, když ho poráželi ortodoxní muslimové, ti je sice vyřídili, ale už neodešli. Když si svoji chybu uvědomil, bylo pozdě. Holanďané ho zajali, a byl rád že mohl dožít v exilu na Jávě.

Jeho palác jsme ale viděli, i když v replice. Již asi třikrát shořel při požáru.

Tyto rohaté domy jsou všude v oblasti. Rozdíl mezi palácem bývalého krále a všemi ostatními roháči je jen v měřítku. Ty původní jsou vzácnější protože snadno chátrají, ale střechy se špičkami zdobí každý jen trochu důležitý dům, úřad nebo banku.

Dobrodružným způsobem jak prozkoumávat sumaterský venkov, je vybírat si ty nejmenší cesty mezi rýžovými políčky. Stoupají, klesají a klikatí se v mnohem kreativnějších úhlech než jejich tlustší příbuzné a neodradilo nás oni to, že jedna končila v prudkém svahu propastí. Mostek prostě vzaly deště. Cédéčko totiž zvládá vyjet i ubrzdit všechny cesty jaké mu vybereme.

Zvládlo i sklesat 44 zatáček dolů k jezeru Maninjau, což je zase jedna vodou vyplněná kaldera, tedy další důkaz o tom jak bohatý měla a má Sumatra sopečný život, a zvládlo je vystoupat i zpět.

44 zatáček k jezeru a inženýrský div zvaný Kelok 9 (sembilan), jsou dvě místa na Sumatře, které zmiňuje moje oblíbená stránka a mapa www.dangerousroad.com. Ani jedno z nich nebezpečné ale není. Zajímavé jsou.

Kelok 9 (sembilan) je propletenec mostů, kterým nově inženýři vyřešili stoupání na cestě z Bukittinggi do Pekanbaru poté, co stará silnice ze začátku minulého století přestala stačit. Je to nejen důmyslná stavba uprostřed džungle, ale navíc ji zdobí snad stovka přistavěných a kůly podepřených warungů (stánků s občerstvením). Když fotíte vzdušnou odolnost železobetonu a podíváte se škvírou v podlaze pod sebe, máte báječnou příležitost ocenit a modlit se i za odolnost dřevěných klacíků.

Jen 50 kilometrů od této inženýrské parádičky se předvádí matka příroda. Nechala mezi dvěma skalními stěnami jen malý kaňon, kterému lidé říkají Harau a navíc na dno nechává dzurčet několik vodopádů. Pod většinou z nich lidé vytvořili koupátka s nafukovacími matracemi, šatnami, obchůdky, warungy a KARAOKE. Ale když si trochu zajdete, dá se ještě najít jeden poslední, který není ochočen ani přehlušen místní verzí cajdáků od Zagorky. Je krásný svobodný a divoký. Takový, jaká byla asi celá planeta Země, než chytla lidi.

Z Bukittinggi jsme se vypravili i za kávou Luwak.

Když jsem poprvé, jako kluk, četl o cibetkové kávě, bylo to asi v dubnu. Dlouho jsem si totiž myslel, že je to apríl. Přece není možné, aby někdo pil kávu ze zrnek, které vykadilo nějaké zvíře? Ale je to tak.

Když holandští kolonialisté přivezli kávu na Sumatru, zakázali místním obyvatelům, které na farmách zaměstnávali, aby si brali kávové třešně obsahující kýžené pecky-zrna z keřů, ale dovolili jim aby sbírali z pecek slepená hovínka na zemi. (Taky si snadno dovedete představit jejich poťouchlé úsměvy?) Ty produkovaly a stále produkují Cibetky palmové, nebo česky Ovíječ skvrnitý, Indonésky Luwak, což jsou kočkám podobné šelmičky, které si mimo jiné pochutnávají i na kávových třešních. Ale jen na těch nejlepších, nejzralejších a nejsladších. Ty nekoušou, ale jen žužlají a jejich pecky-zrna vylučují slepené, jen mírně a výhodně fermentované. Když se omyjí, usuší, vyloupou a upraží, (myslím zrna ne cibetky!) je z nich ta nejdražší a nejlepší káva, které se po nich říká Luwak.

Takže cibetková káva je takovým jazzem kávové kultury. Ze začátku opovrhovaná a dnes oceňovaná zpovykanými chytráčky v nóbl kavárničkách po celém světě. Paní z Luwak café se nám dušovala a ukazovala na certifikátech, že její firma spolupracuje s farmáři, kteří nechávají část úrody kávových třešní úplně dozrát, aby ji vyhledaly mlsné divoké cibetky a pak trus sbírají. Není tedy z klecových chovů, kde jsou cibetky vězněny a nedostávají nic jiného než kávu. Uvěřili jsme, ochutnali a i nějakou vezeme domů.

Hned za kavárnou v džungli jsme si konečně prohlédli největší kytku na světě Rafflesia Arnoldii, která je tady na Sumatře doma. Kvete jen několik dní a schovávala se před námi. Ač o ní zlí jazykové říkají, že páchne, žádný puch jsme necítili a na omak je překvapivě kožnatá.

Po 4 dnech jsme zase vše zabalili, a pokračovali dál, na jih zemí minangkabů. Po cca 150 km nás zase jednou chytil tropický déšť a úplně mokří jsme přijeli za soumraku do Muaro Labuah, vesnice, kde je největší koncentrace rohatých domů na světě a ze které je úvodní fotka.

V jednom takovém domě jsme spali. Ani jsme se nejdřív neodvažovali na spaní tam ptát, ale jeden hotýlek byl plný, homestay nás odmítl, pomalu se šeřilo, a tak jsme zabočili mezi historické domy a tam se nás ujala maminka Dian a současná majitelka jednoho z nich a my s ní usmlouvali spaní s večeří a snídaní na 300 tisíc.

Naštěstí paní Dian, která jednou dům zdědí, mluvila anglicky. Přizvala k večeři i dceru, a tak byl večer v rohatém domě příjemný. Dian vlastní pole s rýží a plantáže s gumovníky a pracuje jako účetní na benzínce. Žádný muž s třemi generacemi žen v domě nebydlel. Nejstarší paní také pronajímá tradiční oblečení na svatby a Dian nám ukázala fotky všech cizinců kteří v domě spali. Ode dneška jsme se přidali do její sbírky. Dům před 100 lety postavila její prababička a jednou bude její. A pak její dcery. Ta plánuje, že po škole půjde pracovat jako letuška. Než zase na ní přejde starost o rodinný majetek.

Během večera jsme se zase jednou setkali s předsudky. Dian se zhrozila, že jezdíme do Indie a že tam jíme, protože prý Indové jsou špinaví a na jídlo šahají rukama, a že v Indii není bezpečno. Zvláště ta pasáž o sahání na jídlo, při večeři kdy jsme všichni, jak je v Indonésii běžné, jedli rukama, byla jen těžko pochopitelná. Ale předsudky nejsou k pochopení, jsou k oddělení, k přezírání, ke kritice a k povyšování.

Ráno nás ještě Dian vzala na procházku centrem kde jsou rohaté domy nahuštěny a pak na věž ze které jsme je mohli vyfotit. Pod stovkou věžiček byla jistě stovka matiček, které je vlastnily.

Pak jsme zase vše naložili na motorku a dojeli zbývajících cca 100 kilometrů do Kersik Tuo, do vesničky pod sopkou Gunung Kerici, která je vysoká 3805 metrů a na kterou mohou vylézt všichni, bez ohledu na pohlaví. Jak by taky, v zemi meningkabuů, mohlo být něco ženám zakázáno?

Vylezeme na ni? A jaké to bude?

Vše se dozvíte příště. S láskou Satya a Yakeen  

Uděláte nám radost, když nám napíšete kratičkou zprávu.