Sumatra 2026, díl 9., Klížení

Stáli jsme s mámou u kuchyňské linky a s rozkoší namáčeli hovězí kližku do hořčice. Bylo v tom spolulabužnictví, tedy sdílení a láska. Nejen k jídlu. Měli jsme TO spolu. A taky jsme pošilhávali po hodinách, jestli nejde otčím Karel. On pohled na dva otesánky, jak se cpou kližkou, není pro každého. Už jen pohled na kližku, polotuhý rosol, který se na vidličce při cestě do pusy třese strachy, že bude sežrán, není pro každého. Pro Karla nebyl. O to víc jsem si těchto okamžiků cenil já, jako kluk. Měli jsme TO s mámou jen my dva.

Čichová a chuťová paměť obejde rozum jak dobře vymyšlená dezinformace. Jen s tím obrovským rozdílem, že nás vede k důležitým vzpomínkám, a ne do náruče lumpů.

Zalovil jsem před pár dny v omáčce, kterou jsem si objednal, protože jsem ji neznal, rukou - tak se tady v Indonésii jí - a prsty objevil pořádný kus kližky. Nebylo snadné ho udržet, kližka je kluzká, ale když jsem se do něj zakousl, byl jsem naráz o padesát let zpátky v čase a o skoro 10 tisíc kilometrů jinde v prostoru.

Tak tohle se mi mohlo stát jen tady v Indonésii. V Čechách jsme totiž se Satyjkou Přerušovaní vegetariáni. To je výraz, který jsme si odvodili z Přerušovaného půstu, který propaguje můj syn, a je to stejně pohodlné. Jíme zeleninu, tofu a někdy přerušíme vegetariánství a dáme si kuře nebo rybu, ale maso savců jíme jen tady, a to podle hesla: Doma jez, co máš, v cizině, co ti dají, které zase propagují Cimrmani.

Po obrátce na jihu jsme znovu vjeli na území Minangkabauů, do hor, kde je čistší a chladnější vzduch, a mně to tu zase připomíná mámu. Při příjezdu do oblasti jsme zastavili ve warungu (restauraci) která servírovala v místním stylu hidang.

To je velmi vypečený způsob, jak do hostů nacpat mnohem víc jídla, než kolik chtěli, a my se vždy také nachytáme. Skoro všechny warungy, a ani tenhle nebyl výjimkou, vystavují to, co mají, v hlubokých talířích, velmi často naskládaných ve výloze. V horních poličkách jsou ryby a kuřata různých druhů úprav, někdy mořské plody, tofu, tempeh.

V dolní poličce pak omáčky, zelenina a listy manioku, upravené jako náš špenát. Ukážete na to, co jste si vybrali, a to dostanete v mističce a na talířích k tomu rýži. V některých warunzích si to dokonce sami nabíráte a obsluha jen dohlíží, kolik čeho máte. Ale ne tak v restauracích hidang. Tam vám kromě vybraného přinesou talířky i se vším ostatním, co mají, a to, co sníte nebo jen ochutnáte, zaplatíte.

Je to podobné, jako byste si v Čechách dali třeba řízek s bramborem, a oni by vám k tomu dali misku s gulášem, jinou s výpečky, čtvrtku kuřátka, kousek teplého uzeného, smažený sýr a klobásku. Nechceš? Nech být. Nojo, ale evolučně bylo výhodné, aby signál: "Mám dost!" z žaludku do mozku přišel se zpožděním. Když jsme bývali lovci-sběrači, bylo jídla málo. Dnes, v době narvaných ledniček, je to hendikep a na něj hrají i v restauracích hidang.

Tu omáčku, kde jsem našel jako hlavní překvapení kližku, jsem si objednal, protože byla zajímavě okrová. Do té doby jsem ji nejedl, ale rendang - to už byla jejich iniciativa. Rendang je sušené hovězí, dlouho tažené až následně karamelizované v omáčce z kokosového mléka a spousty dalších ingrediencí. Její příprava trvá mnoho hodin a myslím si, že to byla největší položka z ceny oběda.

Ochutnali jsme kde co: kuře, ryby, kližku v omáčce a rendang, a výsledek byl nejdražší oběd vůbec za celou naši cestu. 120 000 IDR za oba. Tedy asi 150,- Kč.

Ta padesát let stará milá vzpomínka na mámu byla k tomu grátis.

Ale to jsem zase předběhl. Minule jsem skončil vyprávěním o naší nehodě na Trans-Sumaterské magistrále a jak jsme v Belilas marně sháněli opraváře.

V Belilas jsme zůstali dva dny a dávali se dohromady. Naše modřiny se vybarvovaly. Začaly modrou a pomalu se připravovaly na uvedení zelené, když jsme vyjeli pryč z Trans-Sumaterské silnice a dali se znovu na cestu.

První zastávka byla v Teluku, kam jsme přijeli den po největší akci roku, slavném závodu kánoí. Viděli jsme jen obrovský průvod stovek motocyklů, které doprovázely vítězný tým domů, a město po nájezdu desítek tisíc lidí, které se vyhrabávalo z hromad odpadků a rozmontovávalo tak kilometr tribun na březích řeky.

A další den, cestou do Padang Pajangu, jsme vjeli znovu na území kmene Minangkabauů. Špičaté domy byli pro nás důvěrně známou kulisou a cestou jsem projížděli i silnice, kterými jsme již jednou jeli. Abychom viděli i jiná místa, objeli jsme jezero Singkarak z druhé strany. Když jsme v půlce zjistili, že most přes řeku odnesla povodeň, chtěli jsme otočit a jet zpět, ale jedna paní, asi tak v našem věku, nám ukázala cestičku, jak se dala díra objet. Balancovat na tenké hrázi rýžových políček, byla fantastická možnost, jak si procvičit rovnováhu.

I v Padang Panjangu jsme zůstali dva dny. Na nějakou dobu naše letošní Expedice ztratila směr a sílu. Nehoda nám zhatila plány a my trochu tápali. Džungli jsme s otevřenými ranami zavrhli a jeli do hor. Ale co dál? Navíc časové okno pro naši letošní Expedici už se také klíží.

A pak jsme na to druhý večer v moc pěkném guesthousu kápli! Ostrov Nias! Spočítali jsme si dny, které ještě pořád máme, a krásně to vycházelo. Do přístavu Sibolga to byly dva dny cesty, s přespáním v Panyabungu, v "našem" hotýlku.

Nadšení a chuť se vrátily a pak už vše šlo hladce. Majitel hotelu nám koupil lístky na loď (na stránkách byl třeba Indonéský bankovní účet) a my si objednali poprvé i kajutu pro dva, abychom přijeli na ostrov Nias odpočatí. Hned ráno jsme vyjeli.

Po cestě jsme znovu přejeli rovník, a tak jsme zase na stejné polokouli jako Vy, a také jsme se potkali s fascinující subkulturou Vespa Gembel - Vespa bezdomovců, nebo chcete-li Vespáckou chudinou, novodobých indonéských pankáčů. Vznikli v 80. letech a jejich heslo je Satu Vespa, Sejuta Saudara, tedy jedna Vespa, milion sourozenců.

U benzínky si jeden z nich vyptával peníze na palivo na další cestu a jeho stroj byl nejdivočejší pojízdným vehiklem, jaký jsme kdy viděli.

Tvarem to byla chýše se sedlovou střechou, pokrytá listy rumbia, která měla kostru a podvozek z lehkých železných trubek a vše poháněly zbytky skútru Vespa vestavěny v útrobách. O pár kilometrů dál jsme potkali jeho bratry na extrémně nízkém stroji, na kterém leželi.

Žebrají na cestu, žijí bez závazků a křižují ostrovy na svých vlastních výstředních výtvorech, které mají jedno společné: jejich součástí a tím, co to pohání, je skútr Vespa.

Svým zjevem a stylem života orají v konzervativní Indonésii brázdy, aby někdy v budoucnu bylo kam zasadit semínka svobody.

Pak už byl Panyabungan. Přijet znovu do hotelíčku, který jsme majiteli vychválili před pár týdny při odjezdu jako nejlepší v zemi, bylo milé, známé, bezpečné a jednoduché. A stejně tak snadné bylo najít druhý den přístav v Sibolze. Trochu drhlo nastupování, protože jsme neměli lodní lístek, ale jen číslo rezervace, ale pak ho zadali do systému a s "bule" bělošským příplatkem 50 tisíc jsme nakonec směli na loď a do kajuty jako první:

Byla překvapivě pěkná, čistá a klimatizovaná, a my spali až do rána, kdy jsme přistáli na ostrově Nias. Měli jsme také poprvé zamluvený guesthouse po příjezdu, takže větší část výpravy měla strach, jestli to, že jsme nespali na palubě na rohožce a pak hotýlek složitě nehledali doptáváním, není znak toho, že přelézáme na nižší větve.

Což by bylo nebezpečné, protože Nias byl ostrovem lovců lebek!

A jak jsme se měli na ostrově lovců lebek, Vám napíšeme příště.

Krásné dny, Satya a Yakeen