Tak já do toho říznu rovnou, ať to mám za sebou: Už nemáme Ábíčko. Brázdíme Sumatru na úplně luxusním skútru Honda ADV 160, kterému říkáme Cédéčko, protože si i připadáme jako členové Corps Diplomatique a protože tomu přitakává i paní Abeceda, matka všech písmen.

Ale chronologicky. Ve vyprávění jsem skončil 10. července na cestě do Ketambe, dnešní datum je
22. 7. a geograficky jsme na ostrově Simeulue, budu Vám tedy vyprávět, co se událo posledních 12 dní.

Když jsme po hybridně vyhrané bitvě překonali Strašlivý kopec do Blangkejerenu, již jsme bez problémů dojeli do Ketambe údolím, které je ještě pořád zdevastované záplavou z konce minulého roku. Jestliže před ní to byla vesnička na břehu řeky proslavená mezi cestovateli i tubingem (splouvání řeky na duši z auta), dnes je to zbytek vesnice u obrovského koryta řeky v němž zmizela její veliká část i se silnicí.

Dle našeho tištěného průvodce (myslím, že v budoucnu to bude tak vzácný jev jako třeba jednorožec) jsme našli guesthouse pana Pak Muse. Bylo to pěkné místo s chatkami. S majitelem Musem jsme si ještě večer domluvili třídenní trek do džungle za orangutany i proto, že pěkně mluvil anglicky, za cenu 4 miliónů IDR, tedy asi 4800,- Kč, po smlouvání.

Ráno jsme se ale dozvěděli, že musí někam nutně do města, ale že místo něj půjde jiný zkušený průvodce Mahdan. Tím to tomuhle sympatickému chlapíkovi ztížil, protože jsme si ze začátku připadali (a správně) obelhaní a chvilku nám proto trvalo, než jsme se rozhodli, že si to i tak užijeme a začali vše vidět touto výhodnější optikou.

Do tábora v džungli jsme nesli matrace, spacáky, vodu, pláštěnky atd. v batohu na mých zádech a já byl zase jednou vděčný za můj dokonale fungující termoregulační systém. A budiž Mahdanovi připočteno k dobru, že si mých proudů potu nevšímal. Naopak, všímal si toho, co se děje nad našimi hlavami a ukazoval nám to.

Kojení orangutaní maminky deset metrů nad zemí, kdy miminko je zavěšené za jednu nohu z větve nad ní a saje hlavou dolů a přitom nás ještě stačí sledovat, je óda na pružnost, obratnost, na pohyb ve větvích, a tedy na život v pravdě nadpozemský.

Tuto obratnost jsme v naší vývojové větvi vyměnili za vzpřímenou chůzi, a chápavost nohou za chápavost abstraktních představ. No nevím, když jsem dnes, bohužel, četl zprávy, nezdá se to jako dobrý deal pro matičku zemi.

Orangutani celý svůj život tráví ve větvích. Tam se narodí, v bezpečné rozsoše stromu, desítky metrů nad zemí, tam do 7 - 9 let žijí s matkou, jako dospělí tam pak jedí, spí, sexují a tam prožijí zbytek života. Dalších 40 - 50 let. K jejich nadpozemskému bytí ale potřebují sílu a obratnost. Naštěstí přirozená křivka jejich života končí strmě. Tedy o své schopnosti přijdou rychle, ke konci svých dní. Pak, dle Mahdena, poslední týdny se zdržují na dolních větvích a vyhlížejí jeskyňku nebo jinou díru na zemi, kde nejsou lidé a jiné šelmy.

Když orangutan sleze na zem, je to proto, že jde zemřít. Vleze si do díry, usedne a s nataženýma rukama a hlavou mezi koleny opustí svět.

Mám bratra, kterému v květnu bylo 60! Je to naštěstí starší bratr, ale jen o rok!! Mně bude 60 příští rok v květnu.

To, že se na této naší planetě již vystřídalo skoro 120 miliard lidí a všichni se museli se stárnutím a následnou smrtí NĚJAK vyrovnat, tento úkol moc nezlehčuje. O zlehčení se pokouší náboženství a filozofie. Náboženství slibováním a filozofie relativizací, tedy zbavováním smrti její jednoznačnosti a obecné platnosti, tedy zlehčováním. Píší to určitě živí chytráčci středního věku, pravděpodobně v kavárně s cigárkem ze kterého jim odpadává popel na kalhoty a na kterých mohou nechat oči jejich mírně praštěné doktorandky. To se jim to píše!

Možná proto jsem se zhoupnul na každé liáně a koupal se mnohokrát v divoké řece u tábora, abych hlavně sobě ukázal, že ještě není čas na nižší větve? Zaháním toho chlápka co mluví v KAPITÁLKÁCH (čtete Prattcheta, že jo?) každodenním cvičením a proplétám se na motorce Indonéskou dopravou, abych JEMU ukázal, že z něj nemám strach? Je mi blízký Budhismus proto, že nabízí představu návratu oproti křesťanské navoněné nudě andělů a harf?

Tolik otázek.

Ale jak říká můj mistr OSHO: "Skutečnou otázkou není, zda existuje život po smrti. Skutečnou otázkou je, zda žiješ před smrtí." Tedy, lapidárně řečeno, když žijete naplno na takové myšlenky nemáte čas.

A kromě toho, když mne v Singkilu ostříhal a oholil tamní bradýř na muslima, mohla na mně oči nechat moje žena i po 15 letech manželství. A popelu mi na kalhoty, za ta léta co jsme kouřil, napadalo až hanba, takže nechme tohle existenciální téma být a pojďme dál.

V džungli v NP u Ketambe, je prošlapána síť pěšinek a vede třeba i k horkým pramenům, které se přimíchávají do řeky a můžete si tedy navolit teplotu dle libosti. Díky těmto cestičkám jsme mohli celé tři dny šmírovat opičáky a Orangutany, potit se a pak hodovat v táboře a pít s průvodci Tuak přiostřený kůrou stromu rure do síly vína. Jen náš kuchař se nepřipojil. Jako jediný praktikující muslim v táboře nepil, ale modlil se každé 4 hodiny. Také ale možná jako jediný měl doma 4 ženy. "Malý, ale ostrý!", zhodnotil ho Mahdan, a smál se nad tím, jak se jeho ženy dohadují, nenávidí a nebo spojují do koalic a to podle nálady, několikrát za měsíc.

Na cestě z Ketambe dál nás čekalo loučení.

Pár dní po strašlivé Bitvě s kopcem, které Ábíčko přečkalo ve zdraví, totiž jednou večer na nás zamrkalo blinkry a řeklo:

"Satyo a Yakeene, udělali jste pro mě mnohem víc než by kdo čekal. Zachránili jste mne a díky vaší péči, mám před sebou ještě spoustu roků. Ale vy přece potřebujete také užít si své cesty, potřebujete si vybírat trasy podle toho, co chcete zažít a ne podle toho, co zvládnu já. Pro mě bude v pořádku když mne necháte v Medanu, najdu si nějakou starou hubenou paní a budu ji vozit za vnoučaty."

To jsme uznali, a tak jsme z Ketambe vyjeli do Medanu, abychom jeho přání vyhověli.

No není ta antropomorfizace skvělý nástroj? Jak se třeba vymotat ze vztahů, které si díky ní vytvoříte? Ale pozor je to zbraň dvojsečná! Ještě uvidíte!

Po cestě z kopce Ábíčko tak uhánělo, že jsme ho přemluvili aby zůstalo a uhnuli k jezeru Toba. Našli jsme zase jednou tu nejméně obvyklou přístupovou cestu tam, a znova si ověřili, že Ábíčko zvládá jen cesty okrové a zelené na Mapách.cz, ale když odbočíme na žluté, nebo bílé, je to na něj moc.

Ono k tomu dodalo: "Jste hodní, ale já to říkalo!"

K jezeru Toba jsme přijeli od severovýchodu a k přesunu na poloostrov Samosir použili malý dřevěný trajekt z Tigerasu. Přijeli jsme za tmy a našli ubytování za 150 tisíc a to v téhle superturistické oblasti byl úspěch.

Lid Bataků svoji kulturou velmi připomíná kraj Tana Toraja na Sulawesi. Domy mají protáhlé špičky, stojí na kůlech a jsou zdobené. I oni pohřbívají své mrtvé u políček na kterých pracovali, ale do hrobek ve tvaru jejich domů, často ozdobených kříži. I Batakové jsou křesťané, i oni baští čuníky a rádi si dají nějaký ten alkohol, a i jejich ženy jsou rozesmáté prostovlasé bytosti.

Viděli jsme hroby krále i tradiční domky a městečko Tuk-tuk, které nabízí vše pro turisty, pro ty s kufry na kolečkách, v mezinárodně srovnatelném standardu.

Pak jsme zase jednou vstali v 5 ráno a tou nejpohodlnější cestou vyjeli do Medanu, abychom tam odvezli Ábíčko a opatřili si motorku, která s námi zvládne všechny ty kopce, které plánujeme.

Dojeli jsme tam večer, a ještě ten den se rozloučili s Ábíčkem. Pán nám dal dohodnutých 5 miliónů zpět, ale ani rupku navíc. Ale Hondu Supru X, kterou jsme plánovali koupit, jsme nemohli sehnat za rozumnou cenu. Jedna s nájezdem 90 tisíc kilometrů za 16,5 milionu, se nám zdála jako past a tak jsme z ulice prodejců odešli opěšalí. Navíc v hotelu měli volno jen na jednu noc a do toho jsme si začali psát s půjčovnou a během whatsappové komunikace usmlouvali půjčovné na rok starý skútr Honda Vario 160 ccm, na 6 miliónů na další dva měsíce.

Ráno jsme si pro něj jeli. Taxíkem.

Znáte Diderotův efekt? Jak si tento filozof po zbohatnutí koupil nový krásný župan a pak postupně vyměnil vše kolem sebe, aby to k němu bylo dost dobré? Nám se to stalo se skútrem již předem! Jeli jsme taxíkem, my, kteří do té doby jezdili vždy veřejnou dopravou! A opravdu. Tam na nás čekal nový tmavě modrý skútr který měl najeto 20 tisíc, neměl ani klíčky, jen přívěsek na krk co ho odemykal, a tak. Majitel na něj připravil držák na batohy, my je připoutali a vyjeli.

Jel jako ďábel. To znamená, že jeho pohodlná akcelerace, luxusní tvar a očividná novota bili do očí a sváděli ke hříchu okolí. Třeba toho, možná jindy poctivého chlapíka v prvním místě kde jsme zastavili na kávu, k tomu, aby se nás pokusil okrást o 30 tisíc. No a mně, jako správný ďábel, působil peklo v hlavě.

Já dobrodruh, já který opovrhuji luxusem, já který spíše posedím ve slumu než v paláci, já tady teď jedu na TOMHLE?

Kritika mých vnitřních částí byla STRAŠLIVÁ. Satya dokonce nabízela abychom se vrátili, i když jsme věděli, že když vrátíme skútr dřív, že nedostaneme nic zpět. Tak žalostný byl na mě pohled.

No nepsal jsem to o pár řádků výš, že je antropomorfizace dvousečná zbraň?

Takto, s hlavou v pejru. (Čeština je moudrá! Mé myšlenky byly opravdový plevel!) jsem nás snadno, pohodlně a rychle dopravil do Semangat Gunungu, vesničky pod vrcholem sopky Sibayak. Vesnička je proslulá svými horkými prameny a také se z ní chodí na vrchol tohoto činného vulkánu.

Obojí jsme si dopřáli. Ještě ten den po příjezdu a druhý den po treku jsme se koupali v bazéncích s teplou minerálkou, a hned ráno ve čtyři jsme vstali abychom viděli kráter. Nejdřív jsme hledali cestu na vrchol ve tmě a v džungli, ale pak jsme šli spořádaně tou delší cestou. Sirné průduchy dobře doplňovaly peklo v mé hlavě, se kterým jsem zápasil a nezchladil ho ani déšť na cestě zpět.

Z "lázní" jsme odjížděli v sobotu kolem oběda a protože nám jela loď až v pondělí večer ze Singkilu na západním pobřeží, rozhodli jsme se trávit noc znovu u jezera Toba, a to na jeho severním konci. Mohli jsme si vybírat cestu jakou jsme chtěli. Skútr jel bezvadně kdekoliv, do jakéhokoliv stoupání. Nebylo ale lehké najít ubytování, až jsme nakonec sehnali pokojíček, který byl tak malý, že postel zabírala celou jeho šířku a do koupelny se muselo přelézat přes ní. Byl to možná nejmenší pokojíček s postelí pro dva, který jsme kdy viděli.

Protože za nový skútr neseme odpovědnost a podepsali smlouvu, kde za vše odpovídáme my, s výjimkou otázek údržby, a protože skútr den předtím při ranním startování kouřil, pro jistotu jsme to natočili a poslali půjčovně. Odpověď byla okamžitá: Vezeme vám nový skútr. Budeme u Vás za 4 hodiny.

Abychom se nenudili, jeli jsme mladíkovi z půjčovny naproti do Kabanjahe, a po cestě si prohlídli ještě jednu vesničku Bataků - Dokan. O té v LP psali, že je opravdu obydlená a domy jsou původní. A bylo tomu tak. Domy jsou z padesátých let minulého století, protože pak se začalo stavět z betonu. Vypadali tedy mnohem starší, ale to je typické pro přírodní materiály. Proto je nepoužíváme, že jo? Vesnička svého vzhledu nijak nezneužívá, žije si jak je a nám návštěvníkům nepodlézá.

Pak už jsme dojeli do města a přijel kluk z půjčovny. Přivezl pár měsíců nový, bílý, skútr Honda ADV 160 ccm. Tedy ještě o třídu dražší a modernější stroj, který je delší, pohodlnější, má ohromný displej, velikou nádrž, kufr na 30 litrů, a tak. A tehdy jsem si řekl: "Yakoušku, (říkám si tak když si domlouvám) kdo jsi, aby si se bránil vůli Boží? Existence chce abys řídil tenhle hogofogo stroj, tak to asi má nějaký význam. Možná je tohle právě to, co se potřebuješ naučit, užívat si luxusu. Skromné podmínky si vychutnáváš, tak je čas na další krok, a cesta je přece škola, ne?"

(Všimněte si jak teď já JEMU podstrkuji svoje myšlenky.)

Takto uchlácholen, a zároveň přiveden k rozumu mojí ženou, která mi laskavě řekla: "Yakouši, koukni se, jak se bereš vážně. Ty tady teď běduješ, že máš moc dobrou motorku?", jsme společně vyjeli do Singkilu na loď na ostrov Simeulue, kde jsme teď. Byla neděle a strašlivě pršelo. Byli jsme od hlavy k patě v nepromokavém a dalo se to vydržet, ale loď vyplouvala až v pondělí v 5 odpoledne, a tak jsme přespali v Sidikalangu, a ještě večer v 9 koupili matračku za 40 a stan za 250 tisíc, protože to vše Cédéčko uveze, a protože se chceme Diderotově efektu bránit přespáváním venku na plážích. Nebudeme si přece pronajímat drahé pokoje jen proto, že máme drahou motorku, ne?

Po probdělé noci, (místní se do 4 do rána všichni společně dívali na finále mistrovství světa ve fotbale, hned vedle našeho hotelu), jsme dojeli do přístavu v Singkilu a čekali na loď. Já jsem čas využil k návštěvě lazebníka. Sundal jsem si brýle, zavřel jsem si oči a nechal péči na něm. Když jsem si brýle nasadil a podíval se do zrcadla, byl jsem ostříhán a hlavně oholen na muslima. No už je to pryč. Dnes ráno jsem vzal vousy na dvojku holicím strojkem a jedu nanovo.

Trajekt byl na Indonéské poměry nevelký. Tak pro 16 náklaďáků a pár desítek lidí. Spali jsme na zemi na matracích za 50 tisíc, a ráno, po 12 hodinách plavby, přistáli tady v Sinabangu, hlavním městě ostrova Simeulue, kde právě jsme.

Tak to jsou zážitky za posledních 12 dní.

Přátelé, žijte tak na plno, ať nemusíte přemýšlet o tom jestli a co je po smrti, učte se co se potřebujete naučit a držte se v horních větvích Vašich stromů.

S láskou Satya a Yakeen