Mohl bych začít takovou banalitou, jakože i ta nejdelší cesta začíná prvním krokem, a tedy i do Indonésie se jede vlakem ze zastávky Žihle, ale takový první odstavec by nebyl hodný ani mne ani Vás, a navíc by to nebyla pravda.

Cesta začala tím, že nás kamarád Pavel odvezl autem od našeho domečku na Hluboké na nádraží v Žihli. Bratr býk, se kterým se můžeme objímat, jak tak spolu zrajeme. Je jen o rok krok přede mnou a já si moc vážím toho, jak inspirativní je i ve zvládání těch těžších schodů, přes které teď vede jeho cesta.

Sláva Tobě Bratře.

Použít odpolední spoj Českých drah na letiště, je dobrodružství, které si můžete dovolit jen v případě, že odlétáte až druhý den ráno. Proto nevadilo zpoždění skoro tři čtvrtě hodiny, naopak. Byla to zpráva, že dobrodružství začíná.

A ani to není vlastně pravda.

Díky institucím provozovaných státem, dobrodružství začalo již týdny před. Předloni jsem řešil přerušení živnosti analogovou návštěvou Živnostenského úřadu, kde slíbili, že informaci pošlou i finančáku a zdravotní pojišťovně. Informace se ale někde cestou ztratila a mne, po 4 měsíční Expedici autem do indických Himálají a zpět, vítala náruč českých úřadů exekucí. Ano, vysvětlilo se to a zase ji stáhli, ale i tak jsem se letos rozhodl neponechat nic náhodě a udělat to tak, jak je v tomto století Virtuálních pšouků moderní, tedy přes internet.

V čase srovnatelném s návštěvou úřadu v obci s rozšířenou působností, jsem si nejprve vygooglil a pak vyplnil všechny formuláře které bylo třeba, mnohokrát jsem státu znovu napsal všechny ty údaje, které dávno má a pak s pomocí povinné Datové schránky, Bankovní Identity, a tak, vykonal cestu hrdinů 21. století, a díky tomu teď může dál jedna moje část tím vším opovrhovat.

Zatímco po návštěvě na úřadě často odcházíme s historkou a milou vzpomínkou a končíme v místní cukrárně u dortíku, po této digitální samohaně jsem odcházel od počítače vysát a skončil s pochybnostmi.

A ještěže tak.

Můj vnitřní technopesimista nevěřil, že by to bylo tak snadné, a tak jsem za pár dní na dotčené úřady volal. A měl pravdu! S radostným zadostiučiněním si vyslechl věty jako: "Jé, to je dobře že voláte, víte, ono to k nám kolikrát nedojde." nebo: "A kdy jste to posílal? Přes datovou schránku? A před dvěma dny? No to tu ještě nebude. Radši si to ověřte tak zítra nebo pozítří." a pak: "Tak tu nic nemáme, poslal byste nám to raději, pro jistotu, mailem v kopii?" Když jsem tedy rozeslal ještě maily s kopií odeslaných E-dokumentů, a mnohokrát znovu zavolal, nakonec jsem si byl, v letadle do Indonésie, skoro jistý, že mám všechny dokumenty o přerušení živnosti v pořádku.

Ale přátelé čtenáři, nic jsem nikde Státní správě nekritizoval, a ani vy prosím nikde nic při podobné zkušenosti nehlaste! Výsledkem by bylo, že by stál zadal miliardovou IT zakázku (podezřelou, samozřejmě, jiné neumí), najal další stovky úředníků a zmatek by byl ještě větší. Takže pšššt, prosím.

Vyjeli jsme tedy z Žihle a jeli vlakem přes Plzeň do Prahy.

Moc rád bych Vám konečně vyprávěl o těch nitkách, ale jedna moje část teď trvá na tom, že ona je z Prahy a na venkově má chalupu, a nedala pokoj dokud jsem to teď nenapsal, abyste si nemysleli, že jsem nějakej vidlák.

Protože já jsem vidlák. Vyrůstal jsem v Kaznějově, což je obec na trati před Plzní a já mohl vyprávět ty historky, které se k ní váží. Jak jsem utíkal z domu oknem a s kamarádem Václavem jezdil půlnočkou do Plas, abychom se s nejistotou našich 13 let procházeli v noci, se stejně uprchlými slečnami, vraceli se ve 4 ráno prvním vlakem a pak klimbali v lavicích ZDŠ, nadšeni z našich tak nevinných, ale tak vzrušujících dobrodružství.

Přejížděje Velký most, vzpomněl jsem na kluka Petra, který si přes most dal lano aby sešplhal do koruny stromu do hnízda káňat. Vlak mu ho přejel, ale on přežil, protože jak se zoufale chytal každé větve vysokého smrku, nakonec tenhle pád ubrzdil. Dobře pro káňata. Tuhle historku znám jen z vyprávění, potkal jsme se s tímhle o pár let straším klukem naživo jen jednou, kdy jsem s hrůzou pětiletého viděl, jak usekl nějakému nevinnému vrabci hlavu. O padesát let později jsem se dozvěděl, že skončil jako bezdomovec s amputovanýma nohama. Karma?

Sypal jsem historky a vlak nás nakonec přece jen dovezl do Plzně. I rychlík měl zpoždění, a tak jsme chytli plánovaný vlak do Prahy a protože tam přes týden bydlím a pracuji, mohli jsme si dát večeři u "našich" Vietnamců a na drink před spaním jít do "našeho" Lokálu v Gorazdovce.

Z čeho všeho jsou spletené ty nitky, co se za mnou natahují, když někde říkám, že jsem "from Czechia" ? Z tisíců takovýchto maličkostí, co si pamatuji, z příběhů, co mne formovaly a ze vztahů s dětmi, přáteli a klienty. A možná to dělá rozdíl mezi tulákem a cestovatelem. To že je mám, a ony mne zase přitáhnou zpět.

Ale pak už bylo ráno a nitky se za námi natáhly nejprve do Istanbulu, pak do Bahrainu a pak, zase jednou, do Bangkoku. Měli jsme tam jeden den na změnu letiště, a tak jsme ani nejeli na Kao San do "našeho" hotýlku ale zůstali v jednom jiném, provozovaným Indy na křižovatce dvou spojů MHD mezi letišti. Po fantastické večeři od mistrů kuchařů v chumlu stánků jsme znovu sedli na letadlo a 22. 6. 2026 jsme přistáli v Medanu na Sumatře.

IT odborníci z Indonésie by se nám v Čechách hodili. Před cestou jsme požádali o dlouhodobá víza, dostali jsme je. Dva dny před cestou vyplnili Příletový dotazník, a na letišti jsme jen naskenovali pasy jako na Ruzyni, a byli jsme v Indonésii. Nechtělo se mi tomu věřit. Dokonce jsem se ptal policistů: "To je všechno? Žádné razítko?'" Shovívavě se na mne usmáli: "Jestli jste prošli, můžete jít dál."

Mám doma, z Cesty kolem světa, před víc jak 20 lety, dva pasy plné krásných razítek, nalepených víz, vypisovaných vízových razítek, vstupů a výstupů ze země a mohl bych vyprávět, jak na jedné zapomenuté hranici mezi Indií a Nepálem byrokratické orgie dokončil vousatý úředník v turbanu otištěním razítka, které měl jako prsten, ale to už je všechno pryč. Nahradilo to neosobní: "Píp." bez chuti, zápachu, dobrodružství a člověčenství.

Z letiště ještě jel klimatizovaný vlak také na píp systém, ale pak už byl konečně zase svět s lidmi, svět s chutí, zápachy, dobrodružstvím a člověčenstvím.

No, posuďte sami:

Po Medanu, který je obrovským městem s 12 miliony obyvateli, jezdí ojeky (čti odžeky) což jsou prastaré dodávky často VELMI ojeté, za pár šupů. Jeden z nich, žlutý, s číslem 81 měl jet k vybranému hotýlku s nocí za 150 000 indonéských rupek (cca 180 Kč) který je blízko míst, kde je mnoho motorkobazarů.

Jak tak zastavovali ostatní ojeky, pro jistotu jsme i jim říkali, kam máme namířeno, no a jeden nás naložil. Protože cizinci těmito spoji nejezdí, začali o nás místní pečovat. Jedna paní za nás nejen ojek zaplatila, ale i s námi vystoupila a my si mysleli, že nám chce ukázat, jak a kde máme přestoupit. Nakonec se ukázalo, že nám zavolala a zaplatila taxi. Něco jako místního Bolta! Peníze si nevzala, jen se usmívala a něco brebentila roztomilou indonéštinou, ze které zatím známe jen pár slovíček.

Byli jsme ubytovaní a ještě ten večer se dozvěděli, že není dobré kupovat "sepeda motor" od místních, protože jako cizinci nepoznáme nebezpečné čtvrti, kde by nás prý mohli o všechno obrat. Důležitějším argumentem ale bylo, že motorku potřebujeme jen na 3 měsíce, a v bazaru jde domluvit zpětný odkup.

Druhý den jsme prošli několik bazarů a nakonec zakoupili 125 ccm Hondu Beat, za 7 000 000 IDR, tedy za 8400 Kč s tím, že ji pán od nás koupí za tři měsíce zpět za 5 000 000.

Je to moje třetí motorka, kterou jsem si v životě koupil a s rokem výroby 2011 definitivně nejmladší a jediná, kterou jsem si nekoupil za kradené peníze. Ty první dvě - stařičkého fichtla za 50 Kč a jednu dvěstěpadesátku do lesa za 250 Kč jsem si koupil ze pětikoruny, co jsem mámě vybral z prasátka. Bylo mi 12.

Naše nová motorka je červená, a říkáme ji Angry Bird, ale zkracujeme to na Ábíčko. Nejde jí tachometr, to je dobře, protože jak řekla Satya: "Já bych se jinak bála, jak rychle jedeme." Je otlučená a nejde ani ukazatel najetých kilometrů, ale víte co? Já taky nejsem žádný elév, a taky by se mi nelíbilo, kdyby si kdekdo mohl na mně přečíst, kolik mám najeto, tak co. Ukazatel nádrže jsme ale potřebovali, a tak nám ho vyměnili spolu s olejem v motoru a v převodovce. Ve stejném obchodě, kde jsme koupili ještě nosič na batohy, držák na mobil a USB zásuvku. Montáž všeho byla v ceně cca 400 Kč. Když jsem přesto dal mechanikovi nějaké peníze, všichni pochvalně bručeli.

Pak už zbývalo jen koupit pevné igelitové pytle, voděodolná pouzdra na mobil měli jsem v jednom dni kompletně vše.

Od posledního obchodu ale Ábíčko nechtělo odjet, nešlo nastartovat ani startérem, ani našlápnutím. Tím jsme, za pomoci místních, odhalili další typ motorkomechaniků. Tito mikro opraváři mají svá stanoviště na každé větší křižovatce a řeší prkotiny na počkání. Poštoural se ve svíčce a ejhle! Ábíčko šlo našlápnout. Dojeli jsme nočním městem do hotelu a přemýšleli co dál. Honda Beat je nejrozšířenější skútr na Sumatře, díly mají všude. AI tvrdí že je to baterka. Bylo rozhodnuto, pojedeme.

Ráno jsem Ábíčko nakop, chytlo na poprvé, přidělali jsme batohy, po cestě ještě dokoupili stahovací popruhy a ujeli prvních 100 km.

Jsme v Batu Kotak, vesničce v džungli. Když jsme se zeptali na jejím okraji na ubytování, nasedl jeden kluk na motorku a vedl nás. Mohl jsem si tak vyzkoušet jízdu přes uzounký zavěšený most, cestičkami džunglí a i pak zpět, když jsme zjistili, že jde o, pro nás, drahý hotelík.

Pak jsme ale potkali Zbyňka, Čecha který tady žije 10 let, pečuje o zvířata v parku, a tak bydlíme v pokojíku co pronajímá místní za 150 tisíc, tak jak to máme rádi. Prostý pokojíček s větrákem a obyčejnou koupelničkou, s motorkou u vchodu.

Víme, že naše sedací svaly potřebují po tréninku odpočívat a že si na Ábíčko teprve zvykají, takže je v pořádku, že se ozývají.

Právě skončila naše první letošní tropická bouřka, je tma a z dálky se ozývají zpěvy muezunina, šumí řeka a džungle kolem. Vše je tak, jak jsme chtěli.

Nechť to máte také tak.

Satya a Yakeen