Indonésie 2023, díl 5. Postapokalyptický pelíšek a Hurvínek konvertoval k Islámu
Budíky mají řinčet! Mají kokrhat plechovým hlasem: "Vstávat!!!" Ovšem, když se spojí digitální přizdisráčská opatrnost moderního přístroje, který místo imperativu, používá ponížené přemlouvání, a místo aby křičel, kňourá: "Jste už jste dost vyspinkaní? Ještě pořád si přejete otevřít očička?" a k tomu se přidá muezzin se svou ranní dávkou zpívaných dezinformací, neštěstí je hotovo.
"Yakeene! My jsme zaspali!" Satya vyskakuje z postele a já taky. Je 6.15. Už před třemi dny, jsme si domlouvali cestu lodí ze Sulawesi na Kalimantan. Dospěli jsme k tomu, že jsme včera dali Papa Nuelovi, majiteli guesthausu Manubeckpecker, kde bydlíme, 1 700 000 cash, aby je dopravil na účet jiného chlápka, kterého jsme nikdy neviděli. Za to nám bylo slíbeno, že když budeme v 5.45 u silnice na Makale, že nás tam vyzvedne autobus, a až nás doveze do Pare Pare, že nám tam někdo jiný, dá lístky na loď do Samarindy. A teď je 6.15!
Naházeli jsme všechno do batohů, a vyběhli. V 6.25 jsme stáli u silnice, a opravdu zrovna přijížděl neoznačený autobus, z něj vyskočil pán a beze slova vzal naše batohy a začal je nakládat. "Pare Pare?", ptáme se. Odpoví kývnutím, my se uvelebíme na přední sedačce s výhledem a jedeme. Cestování po Asii bývá takhle jednoduché. Posbíráme ještě několik lidí po cestě, a po poledni jsme v Pare Pare. Na přestupní stanici je připraven oběd formou švédských stolů, a my si narveme břicha. Pak nám paní dá dva lodní lísky. Jsou na nich vytištěná naše jména, ale paní se na ně neptá. Jsme tu jediní cizinci. Připravené bémo nás s ostatními převeze do přístavu.
V přístavu stojí loď. V Indonésii se jim říká: small boat. Je tak nanejvýš pro pár set lidí. Nacházíme 4.deck. A tak objevujeme postapokalyptický pelíšek. Místnost, kde máme mít místa na spaní číslo 12 a 13, má označení: I. class longe a z uspořádání je jasné, že dřív to byla restaurace pro nejbohatší cestující. Na stropě zbyl mohutný lustr, v čele bar, a prostor byl dělen stupínky na kdysi romantická zákoutí. Nový majitelé vše vyházeli a na zem položili matrace 50 x 170 centimetrů, jednu vedle druhé. V jednom "letišti" od zdi ke zdi jsme našli dvě volné s našimi čísly. Vlezli jsme do pelíšku k ostatním, za 20 000 si koupili od posádky polštáře, a byli jsme schopni vyrazit.
Jediní cizinci na palubě. Postapokalyptickou atmosféru podtrhávaly nápisy v čínštině, na některých dveřích.
Cesta trvala 22 hodin, ale z toho jsme jich polovinu prospali. Na Kalimantan jsme přijeli deltou řeky Mahakan, a právě tu jsme chtěli prozkoumat tak daleko, kam až to půjde lodí.
Byli jsme v Samarindě, ve velkém městě odkud vyjíždějí "kapal biasa" to znamená lodě normální na 539 km dlouhou pouť, proti proudu řeky Mahakan. Ještě ten den večer jsme zajeli angotem (je to pořád ta samá malá dodávka, jako všude jinde, jen se jí tu říká zase jinak) zelené barvy do přístavu ověřit detaily.
A opravdu. Kapal Biasa vyplouvá každý den ráno v 7.00, jak psali v průvodci. Po zkušenosti z posledního vstávání, jsme se budili celou noc, a nezaspali. Byli jsme v 6.00 připraveni k odchodu. Hotel byl zamčený a najít recepční a probudit ji, trvalo jen asi čtvrt hodiny, takže v přístavu jsme byli včas a loď byla tak parádní, jak jsme čekali. Tvarem jako obrovská pramice, s patrem na spaní a přízemím na sezení, ležení, náklad, motorky, toalety, kormidelnu a bufítek.
Od paní na břehu jsme si opatřili jídlo na cestu a vyjeli jsme.
Kapal Biasa, je přiměřeně rychlá i drahá. Za prvních 8 hodin, zastavila jen jednou, jinak se z ní vystupuje, i do ní nastupuje tak, že kapitán ubere plyn, k lodi přirazí maličký "čes" (špičatá asi až metrová nájemní loď) a cestující přelezou. Takhle jsme, po prvních 8 hodinách a 153 km vystoupili v Kota Bangun. Kapitán dvakrát houknul, z břehu vyrazila loďka a my přestoupili. Osmi hodinová cesta stála pro oba 100 000 tisíc (asi 150 Kč) ale za převoz na břeh si řekl pán 50 000. Taková je prý cena.
Počkali jsme tedy do odpoledne a stejným způsobem znovu naskočili na loď a během 4 hodin dojeli do městečka Muara Muntai. Tady loď zastavila pro nějaký náklad, tak jsme mohli vystoupit rovnou na břeh. Milí kluci nás převezli na druhou stranu a my našli guesthous, kde majitel mluví anglicky! To je tady zázrak, domlouváme se jak to jde, někdy, s těmi co umí psát, přes Translator.
Využili jsme toho a domluvili na druhý den celodenní cestu přes jezero Jempang do vesnic Jantur a Tanjung Isuy. Obě stojí na kůlech, tak jako všechny pobřežní vesničky, protože jak řeka, tak přilehlé mokřiny, mění výšku vody v roce o 4 – 6 metrů. Teď je nízký stav. Jezero je tak mělké, že to někdy vypadalo, že tady po hladině chodí kde kdo.
Ve speciálních vysokých domech, ale i v nástavbách na střechách obyčejných domů, chovají vlaštovky a jejich hnízda prodávají Číňanům, kilo za 10 milionů. Vlaštovky k hnízdění lákají jejich reprodukovaným štěbetáním z maličkých ampliónů ve štítech. To nám konečně vysvětlilo, proč jsou tady tito ptáci tak hlasití a nedají si pokoj ani v noci. Posledně zmiňovaná vesnice je již obydlená etnikem Dajáků, a podle longhausu za ní a totemů před ním, to mohli být zajímaví divočáci.
Zítra zase naskočíme na loď a popojedeme dál.