Indie 2022, část III

Jedno ráno jsme se sbalili a že už popojedem.

Z Manali tuktukem do vesničky Vashistu, do toho hotýlku s hezkým výhledem, co jsem vám už ukazovala na FB. 

A potom Yakovi došel čaras. 

Prší a my opouštíme zelené predhůří Himálaje a přesouváme se za první vysoké sedlo. Do srážkové stínu a vysokohorských polopouští.

A žádný velký zdržování, šviháme to rovnou po dálnici do Lehu. Občas je dokonce dvouproudá, ale přes sedla kolem 5000 m n.m. je to většinou jednoproudá a jen místy asfaltová silnice, kde se míjíme s náklaďáky, a dalšími motovýletníky.

Když odpoledne dojíždíme do nějakého nižšího místa (cca 4300 m n.m.), kde jsou u cesty občerstvovny (džaby), využíváme možnosti v nich přespat. Jsme sice v pořádné výšce ale po té jízdě spím jako dudek i když vedle mě odfulkuje papiňák s čočkou na další den.

Jsme na motorce třetí den a já zatím vůbec nevidím jediný dobrý důvod, proč by mělo být fajn cestovat tímto způsobem celej měsíc a toužím po pohodlí pěší chůze a konejšivého drncání autobusů. Yakeen se seznamuje s řízením motocyklu Royal enfield 500ccm.

Prší, je zima, prudké zatáčky do ještě prudšího kopce, těsně za kouřícím náklaďákem v solidním náklonu v rychlosti asi 10 km/h, to je myslím dobrá škola. A tak to opakujeme serpentinu za serpentinou až do...

"Děje se něco? Proč jsi vypnul motor?"
"Nevím, asi nefunguje brzda..."
Zrovna sjiždíme z nejvyššího sedla na této dálnici, TaglungLa, 5 328 m. Teď už to bude 120 km z kopce až do hlavního města Ladaku, do Lehu. Je kolem jedné odpoledne a v tom sedle právě začala pořádná sněhová vánice. O tom nám ale vypráví až Rohit se Soniou, kteří nám zastavili u cesty, když jsme si mávli pro pomoc. Rozsypalo se nám zadní ozubený kolečko, co drží řetěz. Na spoustu kousků.
"Já myslím, že bychom mohli jet... pojedu pomalu a budu pribržďovat přední brzdou..." uvažuje Yakeen a snaží se vypadat přesvědčivě.
"To je šílenství, nemůžeš jet 100 km z kopce kolem těch náklaďáků jenom s přední brzdou! Já teda nejedu!"

Postupně u nás zastavují všechna auta na které mávneme. Není tu signál, takže o pomoc si zavolat nemůžeme. Všechny náklaďáky, které jedou naším směrem jsou plně naložené, takže nám nepomůžou. Plán nechat tu motorku a jet s Rohitem do nejbližší vesnice sehnat pomoc nám rozmlouvají. Jakmile se setmí, rozeberou nám ji tady, bez dozoru, na součástky.  

Ti dva mě ujišťují, že je všechno v pohodě, Yakeen, že si to určitě užívá a hele jaký jsou kolem krásný hory! No problem! Že máme štěstí, že jsme neskejsli v sedle, že tam je teď boží dopuštění. Jsou taky na výletě a nespěchají. A že všechno špatné je k něčemu dobré a že jsme se alespoň díky tomu potkali. A motorka, že je to poslední na čem záleží.

V první vesnici nám Rohit pomáhá najít pickup, nasedáme a jedeme další dvě hodiny do Lehu. 

A problém, kterej má řešení není problém.

Mějte krásný dny, Satya.

Svět podle Yakeena.

Royal Emfield 500 ccm.

Chtěli byste plachtit na 200 kilové motorce z druhého nevyššího sjízdného sedla na světě bez motoru, s naprosto rozpadlým zadním ozubeným kolem a mít k dispozici jen přední brzdu?

Indie nabízí dobrodružství, která ani nevymyslíte. A tohle na ní mám také rád.

Ale to předbíhám.

Naposledy jsem psal z Rišikéše, kde mne moje báječná žena Satya, kladením mírného odporu zpomalila natolik, že jsem odložil Evropské chvátání a dobrzdil do Indického šánti, šánti. Několikrát jsem smyl všechny své hříchy v Ganze, a i proto jsem se, takto nezvykle lehký těšil do Kásolu, v Parváti valley. Tedy v údolí řeky Parvati.

Cesta tam byla vlastně pohodlná, jedním nočním autobusem, kde Satya mohla nacházet stále nové polohy v dokazování toho, že je to opravdu semisleeper, tady polospací autobus. No, já se nedokážu stulit do klubíčka na dvou prázdných sedačkách jako ona, a tak jsem jen záviděl.

Možná i proto jsem, nesuďte mne přísně, požádal IT specialistu naší expedice, Satyjku, aby stáhla aplikaci Booking.com, a nemuseli jsme ráno v Kásolu hledat a smlouvat.

Indové ví jak využít produkty moderní doby. Do jednoho hostýlku nás nalákali na super cenu, ale za tu nám nabídli ošklivý vlhký pokojík v přízemí. Měli naštěstí lepší ale dražší o patro víš, a tak když jsme zrušili zamluvený pokoj, dostali jsme cenu bez Booking přirážky, i když jinou než jsme čekali. Jsou to lišky mazané. V každém případě k našemu novému bydlení vedla velmi romantická cestička. (Dá se najít v Satyi zápisu natočená)

Kásol je ještě ve státě Himáčalpradéš, ale už v Himaláji. Pověstným produktem této oblasti je čaras. Neužít si takovou lahůdku, by bylo jako navštívit Francii a nedat si skleničku vína.

Ovšem s čarasem je to jako s vínem, rozdíl je v ceně i kvalitě. Naštěstí jsem ve vedlejším bambusovém hostýlku potkal Četanta, a tak jsem se dostal ke své tole. Čas se zpomalil. Přes den jsme se toulali se Satyjkou po horách a večer jsem sedával s Četantou, v jeho maličké střešní restauraci.

Četanta je 42letý chlapík z Pandžábu, který si pronajal v Kásolu pozemek, a postavil si tam maličký hostýlek. 6 dvou lůžkových pokojíků a dormitory, plus malá střešní džabička. (Džabička je naprosto nespisovná zdrobnělina z výrazu dhaba, což v hindi znamená restaurace - tento výraz najdete možná jen v Satyo-Yakenově slovníku.) Pozor mluvím o boudičkách o rozměru 2x4 metry. Celá investice ho stála 42 lakhů rupií. 1 lakh je 100 000. Tedy 4 a půl milionů rupií, tedy asi 1,5 milionu korun. Nájem i stavba. Má 5 let na to aby se mu to vrátilo.

Četanata si peníze vydělal v Evropě, kde ve Švýcarsku rok a v Anglii 5, předstíral studium. Funguje to tak, že zaplatíte na naše asi čtvrt milionu na rok, škola po vás nic nechce, a vy můžete legálně pracovat.

Četanta je nejmladší ze tří sourozenců. Jeho nejstarší bratr žije již 22 let a jeho setra 8 let ve spokojeném manželství, které pro ně domluvili rodiče. I on až přijde jeho čas požádá tátu aby mu našel ženu. Zatím ale nespěchá.

Indie se mění, dnes už každý sňatek není aranžovaný, ale velká část pořád ano. Existuje kolem toho mnoho tištěných i internetových reklamních periodik, kde rodiče vychvalují své děti a astrologové doplňují odhady společné budoucnosti. Rodiče ženicha navštěvují rodiče nevěst, a vybírají. Nikdy se ale nevidí děti. Až když je vybráno. Vybírá se podle kasty, majetku a podle toho jak nevěsta rodičům sedne.

Kdysi mně popsal jiný Ind rozdíl mezi Evropským systémem a jejich, vtipnou metaforou.

"My v Indii stavíme studený hrnec na horkou plotnu, vy to děláte obráceně."

Myslel tím, že my v Evropě zakládáme manželství na lásce, ale společnost přijímá a toleruje když to nevyjde. A v Indii je to obráceně. Rodiny nový vztah zahřívají péčí, rituály, a společnost dodává prostředí, kde rozvod je velmi neobvyklé řešení.

Po několika dnech povídání a trekování v okolí, jsme se cítili dost aklimatizovaní, abychom mohli pokračovat dál. Jednoho rána jsme se sbalili a sešli naposledy kolem chlívků a starobylých domečků na silnici.

Zrovna říkám: "Musíme se nejdřív nasnídat, jinak nás naloží hladový." Když tu nám zastaví autobus, který náhodou jel zrovna z Kásolu až do Manali. Byl prázdný, vyjížděl a my dostali sedačky úplně vedle řidiče. Jeli jsme.

Když cestujeme přes Manali, vždycky bydlíme ve Vašistu. Vesničce asi tři kilometry za Manali. Byl jsem tam již po čtvrté. Několik dní jsme podnikali aklimatizační treky v okolí a zvykali si tak na stoupající nadmořskou výšku.

Nic ale netrvá věčně, i tola (11,6638038 gramu) jednou dojde, a my byli připraveni na další cestu.

Dál jsme totiž chtěli cestovat na motorce, a k tomu se čaras nehodí. Stačí, že na ní nemám řidičák. Volba byla jasná. Royal Emfield je prostě ikonická záležitost. Mohutný stroj který se vyrábí již od roku 1901, a technicky mění se jen pozvolna. Tento rok jsme si ho dopřáli s motorem 500ccm, tedy s tím nejsilnějším a usmlouvali cenu na 1000 rupek na den, (320 Kč) a ještě to odpoledne vyjeli.

Ceta z Manali do Lehu, je jedna z velkých divočin, které můžete na motorce podniknout. Pohybujete se ve čtyř kilometrových výškách, překonáváte víc jak pětitisícová sedla a kolem se plouží desítky pomalých narvaných náklaďáků směrem tam, a podobné počty rychlejších, ale prázdných zpět. Přičtěte rozbité silnice, přejíždění potoků, terénní vložky když ujede kousek hory, nadřazenost všech aut nad motorkou, to že motorku většinou používám jen v Asii a musím se to vždy znovu učit, řízení vlevo a máte adrenalinový koktejl, který mám rád.

Moje úžasná žena to kvůli mně je schopná vydržet, přestože se bojí a její mysl vymýšlí kdejakou katastrofu. To co se nám ale stalo hned za sedlem Taglung La (5328mnm) nevymyslela ani ona.

Zrovna když jsem se začal s Emfieldem sžívat, začal jsem zvládat náklony i v minimální rychlosti, znovu jsem si uvědomil, že ostatní mi nechají jen tolik prostoru, o kolik si řeknu a tak dál a tak dál, rup a křup, rozsypalo se zadní ozubené kolo, a tím pádem i zadní brzda.

V prudkém klesání, jak jinak než v serpentýně nad srázem, nám naštěstí zastavil každý na koho jsme mávli. Žádný náklaďák nám ale nemohl pomoc. Naším směrem byly auta už tak přetížená, a jak zvednout 200 kilový stroj na korbu?

Naštěstí jedno z prvních aut co zastavilo byl malý džíp, do kterého si sedla Satya, batohy vzal náklaďák a bylo rozhodnuto, že jediné možné řešení je, že splachtím bez motoru a s ruční brzdou 10 km do nejbližší vesničky a tam se uvidí.

Bylo to takové tiché dobrodružství.

Ve vesničce nám Rohit a Sonia domluvili odvoz pickupem, kam jsem s místními zvedl nepojízdný stroj a za další dvě hodiny jsme byli v Lehu.

Majitel motorky nám slíbil, že nám pošle mechanika a ten vše opraví, ale to se nestalo. Další den mne majitel guesthausu odvezl do dílny tady v Lehu. Dva chlapíci skočili na motorku, u hotýlku namontovali provizorní staré ozubené kolo na naší motorku, pak mne jeden naložil na tu svojí, druhý řídil raněného Emfielda a dojeli jsme společně k nim do dílny. Po pár hodinách jsem již odjížděl s novým ozubeným kolem, kompletní novou brzdou a s motocyklem který je připraven na další cestu. Cena? 2850 rupií, tedy 912 Kč.

Navíc máme nové kamarády Rohita a Soniu, a zkušenost, že parádní lidé se najdou všude.

No není Indie báječná?

O Rohitovi, prvním důstojníkovi námořní dopravy a jeho příbězích napíšu příště.

Yakeen.