Indie 2025-26: Od lahváčů k Samádhí

Musely se hlavně obrousit všechny zbytky zeleného nápisu 10°, aby víčka piva vypadala jako uzávěry takzvané osmičky. Aby byla stříbrná, čistá. S nimi již Karel mohl jít do práce, a beze strachu ukázat tašku vrátnému. Psal se rok 1973. Lachema Kaznějov, v obci kde jsem vyrůstal, byla na vrcholu produktivity, zaměstnávala 4000 lidí a měla přísné vrátné.

Později se ukáže, že Karel, otčím, svůj vztah k alkoholu nezvládne. S alkoholickou demencí si pořídí klid od všeho. Od zoufání nad tím o co všechno přišel protože přijely ruské tanky, že nemůže vést skauty, že místo chození po výletech s námi kluky musel stavět dům, že si ho moje máma neváží a po ďábelské, sebepotvrzující spirále pomalu klesne až do eldéenky.

Ale tehdy byl ještě v plné síle své lásky k nám vyženěným klukům.

Kdyby mi někdo tenkrát pošeptal do mého předškolního ucha, že tohle budu psát v Tiruvannamalai, že takhle budu začínat zprávu o letošní naší, již tradiční, "Vánoční" výpravě do Jižní Indie, já bych mu to věřil.

Díky Karlovi jsem byl obležen knížkami, mnohé z nich vyprávěly o velkých dobrodružstvích malých kluků a já věřil, že přede mnou je dospělý život plný takových zkušeností. Také by se dalo říct, že v té době jsem byl vlastně již naprogramován. Naštěstí ale také tak malý, že jsem o tom, jak je tahle budoucnost nepravděpodobná, v realitě tuhé normalizace, neměl ánung. (Pro Vás mladší, germanismus ánung je z německého ahnung a znamená ponětí.)

Karel se mnou chodil tehdy vařit gulášové polívky z pytlíku a opékat buřty do lesa a já mu říkal tati. To nebylo šťastné rozhodnutí. Myslím to oslovování. Když jsem později v pubertě hledal kdo vlastně jsem, dlouhá léta jsem ho neoslovoval vůbec.

Ale jít na nějakou výpravu a tam si uvařit dobrotu, to ano. To byl geniální program se kterým si vlastně vystačím dodnes.

Dnes jsem třeba tady v Tiru ráno zalil zbytek ovesných vloček (zapomněli jsme si koupit nové když jsme večer šli z oslavy narozenin Ramana Maharšiho) horkou vodou, zašel koupit curd (jogurt) a ten rupees milk (malý pytlík mléka za našich 2,30 Kč), a dokonce v malém krámečku přes ulici dostal i poslední dva pytlíky corn flakes, také za 10 rupek.

Normalizační blbákov 70 a 80 let mně obdaroval jen jedním, že dodnes žasnu nad svobodou. I zmuchlaný v noci na letišti Šárdžá, kde jsme měnili letadlo, nad ní žasnu, uprostřed polopouště Mongolska, v džungli Peru, ve své psychoterapeutické pracovně, a aktuálně teď tady, při každodenní procházce ke Skanda ášramu, na hoře Arunáčale, s díky vzpomínám na Havla a jemu podobné, kteří za svobodu bojovali, když ostatní to vzdali.

A také ostražitosti mě ti komunističtí hajzlíci naučili. Ale né! Za tu vděčím také Karlovi! Seděl jsem s ním u televize, on měl otevřeného lahváče, v televizi běželi bolševické sračky, (to nemyslím jako pejorativum, ale jako metaforu: když se komunisté živili malostí, závistí, strachem a touhou po moci, museli z toho mít přesně takový i slovní průjem jaký měli) a Karel křičel: "No co to je za kravinu, že máme svobodu! Vždyť jste jen vobyčejný vrazi! Kolik lidí jste už popravili? Co? A teď i z Dubčeka jste udělali účetního někde v JZD, tak co tady melete o svobodě?"

Tohle je už ale pryč. Česká televize je dnes ostrůvek svobody a ohlupující kraviny se přesunuly na internet. Když dnes každý sám sedí u svého přístroje, přál bych mu aby někde za sebou měl svého Karla, co by mu do ucha ve správnou chvíli křičel: "Pro Boha, co to čteš za kraviny!" a i ten lahváč v jeho ruce by mi nevadil.

A že by se nakřičel, viďte?

Tak takhle daleko jsem se dostal od toho, že cinkání skleněných lahví se sodovkou, kterými rozšířila sortiment Jaya, která do té doby po mnoho dekád prodával jen čaj, mi připomnělo cinkání lahví v Karlovo tašce do práce.

Tiruvannamalai totiž bohatne, možná i díky laciné Ruské ropě a je zase modernější. Ulice mají již často zakryté kanalizace a na giri paradikšu (obcházení svaté hory ve směru hodinových ručiček – nebo otrocky ze sánskrtu – chodit a míti božské na pravém místě) přijela stovka tisíc lidí. Byla zastavena doprava a po silnici šel jednolitý dav.

My jsme ten den nešli. Úplněk byl, tedy skoro, i druhý den a lidí mnohem méně. Horu jsme zatím obcházeli třikrát a vždy v noci, kdy teplota klesne na pohodlných 25°. To už ale Indové kolem nás mají mikiny, svetry a plyšové klapky na uši.

Tomuhle, 25° v noci a +30° ve dne, tady v Tamil Nadu totiž říkají winter.

Na 14 kilometrech kolem Svaté hory je spousta malých chrámů a hinduisté u nich provádějí romantické rituály se svíčkami, ghee, kokosáky a olejem. My u toho zažíváme magické okamžiky. Když svit měsíce dopadne na nabělenou tvář dredatého Sádhúa (svatého muže na plný úvazek), když slyšíme skupinku stejně oblečených poutníků jak zpívají: "Arunáčala, Šiva, Arunáčala," a doprovázejí se sami na bubínky, když do nastaveného sárí, klečící krásné mladé maminky hodíme pár rupek, a v duchu jí poděkujeme, že jen díky její bídě my teď můžeme být štědří, když desítky malých plamínků ozařují barevně ovázaný strom, a tak dál, a tak dál…

A také je to dobrá protiváha sezení v ášramu i když si vybíráme ten ke kterému je to 2 km do kopce. Jdeme bosi, pomaličku v lese mezi opicemi, dáváme pozor kam šlapeme a už to je meditace…

Někde jsem četl, že když vybuchl Vesuv a pohřbil Pompeje, na okrajích této katastrofy si mohli přeživší Římané vařit v horkém popelu vajíčka. A tak i my jsme díky překladači v telefonu, mohli, na okraji digitální pohromy, přeložit stěžejní dílo Ramana Maharšiho -Sebezkoumání. Teď ho jen doopravuji po AI.

Ten spisek není žádný náboženský traktát a k jeho čtení nemusíte mít žádnou víru, snad jen v to, že Vaše mysl má neprozkoumané možnosti a Blaženost (bezpříčinné štěstí - samádhí) existuje.

Domácí, u které již mnoho let vždy v zimě bydlíme, nám dnes ukáže jak dělat těsto na dósu, čekají nás hodiny sezení v tichu a procházka k ášramu kraválem a život tak plný, jak jsem si kdysi ani nedovedl představit.

Za něco z toho vděčím i Karlovi.

Važte si své svobody, nebo o ni usilujte, najděte si svého vnitřního Karla (ale pozor na lahváče!), a buďte šťastní i Vy. Yakeen a Satya