Karákoram a Himaláje 24, díl 3.; Nečekaná ztráta

Pískovcový "hrad" u kterého jsem skončil poslední vyprávění jsme ráno prozkoumali. To, že do masivu dlabali lidé tak dlouho, až odpadla přední část, a vykutané místnosti tak nebyli již více k používání, nám přišlo jako dobrá metafora o naší planetě a homo sapiens.

Další část naší cesty by se dala pojmenovat jako praktická etymologie. Anglický výraz pro vraha : assasin, pochází údajně z arabského slova hašašija (volná česká transkripce) a v tom už jistě slyšíte české slovo hašišák. (Pravděpodobně vyslovené nějakým pitomcem, který se s touto inspirativní pryskyřicí nikdy nepotkal.) Pomluva táhnoucí se století, pochází z údolí řeky Alamut, kde si nebojácní následovníci Hassana al-Sabbaha postavili síť hradů a pevností, a stali se obávanými bojovníky. Protože s nimi měli starosti jak křesťanští rytíři, tak muslimští sunité, pomlouvali je. Že prý jejich oddanost je vyvolávána hašišem. No, a tak se toto slovo dostalo do Angličtiny. Možná ho přivezl Richard Lví srdce, nebo jiný truhlík pokládající základy pro nepřátelství východu a západu. Tohle přesně nevíme. I proto jsme se rozhodli tuhle pomluvu důkladně prozkoumat.

 

Klikatící se silnička přes hory do údolí řeky Alamut, byla fantastická, a dokážeme si představit, že nějaké to brčko cestou by ji ještě ozdobilo. To jo. I pohled na terasy rýžových políček v údolí by THC vytunilo lépe než Photoshop. O tom žádná.

Ale jak hrad Lamaisar, tak hrad Alamut by nikdo pod vlivem téhle bylinky rozhodně nestavěl, a ani jako prostředek ke krvežíznivosti se konopí nehodí.

Takže výsledek našeho průzkumu je jasný, jedná se o pomluvu křesťanů, jejichž oblíbená droga - alkohol, je naopak ke krutostem léty ověřený prostředek, a protože nemohli porážku od vyznavačů ismailitské odnože islámu snést ani sunitští muslimové, spolčili se spolu, vymysleli tenhle blud a adoptovali arabský výraz do angličtiny. Ohavné, že?Za toto odhalení jsme byli odměněni krásnou, místy nezpevněnou klikatkou, přes hory se sedlem ve výšce 3 200 m n. m. k pobřeží Kaspického moře. Včetně setkání se skupinou trekujících Íránských dam.

Pokud by nějaký šťoura považoval Kaspik za jezero, protože není propojeno s oceány, nechť ví, že jsme před válkou, v Rusku, osobně kontrolovali kanál který toto spojení zajišťuje přes Černé moře, a byla by obrovská neúcta, k vězňům Bolševika, kteří tuto stavbu zaplatili životem, kdybychom bazírovali na tom, že kanál je umělý.

Přespali jsme v kempu na pobřeží moře, a druhý den se vydali do Bábolu. S velkým těšením jsme vyjeli za naším kamarádem Khalilem, který se nám sice ztratil z Whatsappu, (naposled jsme s ním mluvil během plavby na Island) ale jehož adresu, si pamatovala navigace.Těšili jsme se jak ho překvapíme.

V mnoho set tisícovém městě jsme našli ten správný dům, ale pak už to bylo jen smutnější a smutnější. Měli jsme s sebou fotku nás, Khalila a jeho ženy a sester z minulé návštěvy (2018) a ukazovali jsme ji sousedce, abychom si osvěžili v paměti, které že jsou to dveře. Žena v černém odpovídala tolikrát souslovím, ve kterém se vyskytovalo slovo mort (a Perština je indoevropský jazyk), že když pak její slova řekla Satya do překladače, ten to přeložil jako: is death. Pořád jsme doufali, že to je omyl, ale pak nám otevřela jiná sousedka, pozvala dovnitř a s překladačem jsme se dozvěděli, že našeho kamaráda Khalila si před dvěma lety odvedla leukémie.

Sousedka zavolala Khalilovo sestrám, které si nás u ní vyzvedli. Bylo to sladkobolné setkání. I s jeho ženou a jeho dcerou. Pobyli jsme u nich tak jako před léty. Když největší vedro polevilo, jeli jsme navštívit Khalilův hrob. Khalil byl laskavý, otevřený a vtipný učitel angličtiny, kterého jsme za ten krátký čas, který jsme s ním směli strávit, považovali za našeho Íránského bratra. 

Khalile chybíš nám. 

S Khalilovo rodinou jsme jeli k nim na zahradu, kde jsme kdysi dávno, za tmy, trhali fíky, pak do vesničky, kde vyrostla Khalilova žena a propovídali jsme večer. Život ale běží dál. Khalilova dcera dostudovala obecné lékařství a právě se specializuje na infekční nemoci a syn má už jen rok do inženýra IT. 
Zleva: Khalilova dcera, maminka, žena, sestra a já. Dole druhá sestra a Satya.   

I naše cesta po téhle nečekané ztrátě běží dál. Přes hory a při hranicích s Turkmenistánem a Afganistánem, tak abychom se, pokud možno, vyhnuli pouštím, jedem k hranicím Pákistánu.

V Gondat e-Kanus je nejvěší cihlová věž na větě, a je k nevíře, že již přes tisíc let. Překvapí velikostí, a okouzlí zvukem ozvěny, a to nejen vevnitř, ale v jistém přesném bodě i zvenku, kdy působí jako zesilovač.

Pak jsme se přesunuli k jejímu o něco menšímu modelu u vesničky Radkan.

U věže nás oslovil místní aktivista a znalec Václava Havla. Esej o moci bezmocných, vlastně dobře ilustruje současnou politickou situaci. Nikdo s kým jsme mluvili, bez ohledu na to jak silně či vůbec věřili, nesouhlasí s vládou kléru. Mnozí neplánují zúčastnit se voleb, protože všichni kandidáti jsou schváleni ajatoláhem a tedy provládní. Jen tak, že se nezapojí, mohou demonstrovat svůj nesouhlas. Nějaký místní Havel by se jim opravdu hodil.

Země se potácí i ekonomicky. Jen za 14 dní jsme dnes dostali za 100 dolarů o 2 miliony víc a to v narvaném zlatnictví, kde se místní pokouší uchovat hodnotu peněz nákupem šperků.

A to mluvíme o zemi, kde se rodila civilizace! Někdy mne napadá, jak dlouho bude na výsluní naše, euroatlantická společnost?

Blížíme se pomalu k Pákistánským hranicím a objevili jsme sprchování na odpočívadlech. Íránské dřepací záchůdky jsou vybavené tak dlouhou hadičkou, že se dá jako sprcha použít a dokážeme v areálu po koupeli odpočívat, i když teploměr ukazuje 45 stupňů ve stínu.

Ale pokrok je to jen relativní. Dnes jsme si totiž prohlíželi přes 2 tisíce let starý zavlažovací systém dlouhý 35 kilometrů a vykopaný v hloubce až 300 m! kde je pořád chládek. To na dálničních hajzlíkách není.

I tak z nich máme radost.

Radujte se také, i z nedokonalostí kolem Vás.

S láskou Satya a Yakeen

p.s. Dnes jsme přespali pod hradem, blízko pouštního města Qaen. Využili jsme ranního chladu (28°C) a prolezli ho. Co kdyby se místo hradů dělaly zavlažovací systémy? A místo raket stavěly školy? Unesli bychom my lidé vůbec takový komfort?

p.p.s. Během dávání textu a obrázků na web, jsme přejeli poslední pouštní část cesty do Zahedánu k Pákistánským hranicím. Na pumpě za pouští jsme dostali zadarmo plnou nádrž, a mohli bychom si myslet, že to byla prémie, kdyby se tak nestalo během naší cesty již po šesté. Jsme rádi že jsme si na cestu vzali teploměr jen do 50 stupňů, protože víc bychom jen těžko snášeli. Zítra jedeme do Pákistánu, tak nevíme kdy se ozveme.