Jižní Skandinávie 25, díl 1.

Konečně můžeme vystoupit z ilegality. Jsme na téhle Expedici, kterou jsme nazvali Jižní Skandinávie již 13 dní a teprve teď můžeme zveřejnit první zápis. 

Stojíme u zátarasu, který chrání cyklistickou trasu Ironmana, a to je důvod proč jsme zatím nic z naší cesty nezveřejňovali. Asi tak za 3 hodiny tímto místem pojede můj syn a my ho tady překvapíme.

Poznámka: Tak teď v 11.34 tady projel jeden z prvních účastníků. Ale jak vždycky říkal Spejbl: To je snadno vyhrát, když člověk jede jako blázen a ty druhý za sebou nechává celý schvácený. Takže si toho nevšímáme.

Čekání na Jirku u silničního zátarasu.

Jirku sledujeme v aktuálním čase v apce IM, takže mám spoustu času psát o našich letošních cestách.

Poté, co Satyjku loni sesmažilo slunce Pákistánu a Íránu, bylo rozhodnuto, (mluvím o demokratickém procesu, který zahrnoval hádky, vydírání, vyhrožování, prosby, kompromisy atd.) že letos se horkému létu vyhneme a nějakou podstatnou dobu pobudeme v Čechách. Tím, že se Jirka již přes rok připravoval na Ironmana ve Švédsku bylo rozhodnuto. Překvapíme ho tam!

Díky tomu, že jsme byli půlku prázdnin doma, našel jsem si čas na dlouhodobý půst. Celý červenec jsem nic nejedl, jen pil destilovanou vodu a zredukoval jsem hmotnost o 18 kg. No jo, po padesátce to je hodně o údržbě, ale tím Vás milí čtenáři nebudu nudit.

Protože dlouhodobý půst, když tělo přepne na vnitřní spalování je docela pohodlný, mohli jsme v Čechách také sjet několik českých řek, ale hlavně jsem nakoupil a navozil všechen materiál na kompletní výměnu střechy na našem domě.

V předchozím odstavci jsem zvýraznil slovo "hlavně" proto, že naše Expedice jsou vždy levnější než být doma a červencovým nákupem střechy jsme dosáhli toho, že i srpnová Expedice do Švédska a Norska je levnější než být měsíc v Čechách.

Takže hned 3. srpna jsme vyjeli. Mícu jsme od mechanika dostali v poledne, za pár hodin jsme se sbalili a odpoledne už jsme byli na cestě. Nedojeli jsme dál než k přátelům, kterým doma říkáme Loketští, přestože již dlouho v Lokti nebydlí. K roztomile excentrické rodince, která má fantastické dvě děti v domoškole, jezdíme proto, že je máme rádi a že jejich způsob života je inspirující zdroj historek.

Ani letos nezklamali. U jejich chaloupky na samotě v Krušných horách nás bavili vyprávěním o tom, jak si nechali uletět letadlo z Korfu, protože se tam dětem líbilo a bylo škoda se vrátit. Děti si večer, na pláži kdysi hyppie ostrova, vydělávali hraním na kalimby a rodiče naprosto nečekaně obdaroval Angličan, co si je oblíbil. Jejich rozhodnutí zůstat je tedy nestálo ani korunu. Může Bůh, Existence nebo Náhoda (nehodící škrtněte) nějak přesvědčivěji vyjádřit svůj souhlas s jejich konáním?

Ráno jsme sjeli z Krušných hor do Německa, dvakrát jsme přespali na dálnici a byli ve Švédsku. Jeli jsme trajektem z Dánska, protože naše marnivá Míca má prostě trajekty ráda.

Skandinávie byla v roce 2016 naše první destinace s ní a bylo zajímavé jak teď, o 9 let a pár set tisíc kilometrů později, se nám celý tento poloostrov zdál být snadno dostupný. Za humny.

Od pobřeží jsme se vrhli na sever a brzo přejeli hranice do Norska. Při naši poslední návštěvě jsme totiž neviděli žádné fjordy, a i kolem ledovců nám pršelo. Naše letošní cesta tedy logicky vedla právě za nimi.

Norové jsou mistři stavitelé a já myslím, že české výrazy nora nebo nořit jsou apelativizmi pocházející z obdivuhodné schopnosti Norů budovat tunely skrz hory i pod moři. To, že se vynoříte v Norsku z hory a rovnou najedete na most přes fjord, abyste se hned za mostem zase zanořili do skály a další fjord podjeli, vás po pár dnech ani nepřekvapí.

Ale než jsme se dostali k fjordům, nejdříve jsme si užili Norskou zimu v parku Jutunheim. Slavný hřebenový trek Besseggen byl jen další důkaz toho, že ještě pár dalších životů tady na zemi mám před sebou, nebo jinými slovy, že k osvícení mám pořád strašně daleko.

Brzy po začátku výstupu jsme pochopili, proč nám doporučovali vzít si rukavice. Samossebou jsme je neměli...

Stále ještě nedokáži s klidem světce a přístupem: Vše je v pořádku tak jak je, přijímat mory, války či digitální revoluci. A že by se mi ulevilo. No budu se to muset ještě pár životů učit.

Vy, nedávno narození si to nepamatujete, ale cestování, podnikání ale i sociální interakce - jedním slovem život - byl mnohem pohodlnější před digitální pohromou, a o opaku mne nepřesvědčí ani to, že vy teď můžete číst tento fantastický článek a já jedním očkem mohu sledovat na mobilu, kde je zrovna Jirka na trase. Svět byl pohodlnější, ale co se dá dělat, už není.

Před hřebenovým trekem jsem tedy musel marnit čas na internetu abych objednal lístek na loď, která nás mohla na trek odvézt nebo nás z něj přivést. Společnost nabízela již jen několik posledních lístků na poslední loď odpoledne v 5 na cestu zpět a již žádné ranní na cestu tam. Co se dalo dělat? Koupil jsem dva a několik vteřin se považoval za digitálního lišáka. Než jsem zjistil, že jsem koupil lístky ne na zítřek, ale na dnešek.

Nic mě nedokáže tak spolehlivě poslat do kotle bezmoci a vzteku jako tyhle věci. Pak ale Satyjka na loď zavolala a oni slíbili, že lístek bude platit i druhý den. Znamenalo to ale, že půjdeme nejdřív hřebenovku a budeme limitováni odjezdem poslední lodi.

Vyrazili jsme tedy hned v 8 ráno a tím jsme měli horu s převýšením 1000 metrů pro sebe a navíc se ukázalo, že jsme ji šli i z té hezčí strany. Trek byl v kategorii Chalenge a z části to byly ferraty a z části se lezla. 15 km bylo na celý den ale my vše stihli. Tedy vše bylo tak jak má být!

...na vrcholu to vypadalo, že dál už nic neuvidíme...

...ale nakonec se vyjasnilo. Tak teď po tom hřebeni dolů...

Kdy já si to už konečně zapamatuju?

Další dny plynuly přesně v tom rytmu, který máme rádi. Kempovali jsme u fjordu a grilovali. Koupal jsme se v horském potoku a grilovali jsme, vytáhli jsme naši loď Smělou, projeli se s ní na fjordu a grilovali jsme, koupal jsme se ve fjordu a grilovali jsme a pak už se blížil čas Jirkova Ironmana a my jsme se dvoudenním přejezdem přesunuli zase do Švédska a teď sedíme u trati a doufáme, že ho nepřekvapíme moc.

Není život báječný?

Mějte se taky tak.

Yakeen a Satya

Pádlování na Smělé na norském fjordu

Koupání v horském potoce

u ledovců

Protože byl Yakeen po svém červencovém půstu posedlý jídlem, napadlo nás, že budeme letošní vyprávění zdobit cestovatelskými kuchařskými recepty. 

Tady je první z nich, z naší kuchyňky za Mícou.

Miso-brokolicová polévka a Brokolice s francouzským lahůdkovým droždím.

Polévka: Rozeberete jednu brokolici na růžičky, oloupete nohu a nakrájíte na kousky. Vše lehce ovaříte v 1/2 litru vody. Jen tak, aby zůstala brokolice krásně zelená a al dente. Do slité vody rozpustíte dvě polévkové lžíce Misa. Získáte tím Miso-brokolicovou polévku. Milovníci jangové chuti si do ní mohou přidat sojovou omáčku.

Hlavní chod: Brokolici s francouzským droždím připravíte tak, že horkou brokolici, kterou jste přechovávali v hrnci, aby nevychladla, posypete francouzským lahůdkovým droždím a pokapete sójovou omáčkou. Super mlsouni mohou přidat plátek másla.

Doplnili jsme ještě rajčatovým salátem s cibulí a balzamikem.

Po téhle večeři rozhodně nepřiberete, a je to koncert páté chuti – umami