Indie 2025 - 26: Přes Gokarnu domů

Takže u bazénu, na střeše našeho úplně posledního hotelu, kde jsem začínal tohle psaní, jsem mohl s hrdostí spočítat, že jsme v Tiru nachodili přes 200 km. Je to tak. Giriparadikšu, (to je to obcházení Arunáčaly – 14km) jsme si dali sedmkrát, a každý den jsme, po celé tři týdny, ušli minimálně 6 km nahoru na horu a dolů z hory, při cestě do Skanada ášramu.

Západy slunce na Gokarně

Než jsme odjeli z Tiru, byli jsme tak našlápnutí, že bylo dobře, že já měl kraťasy a Satya sukýnku, jinak nevím, kam by se ta naše vytrénovaná lýtka narvala.

Takto vysportovaní a navíc vymeditovaní jsme odjeli do Gokarny, na pobřeží Indického oceánu, která je vždy další pravidelnou zastávkou na zimní cestě do Indie.

První dny jsme místní podezřívali, že nejen celou vesničku, ale i pláž, zkrátka celou cestu do naší oblíbené primitivní bambusovo-rákosové hospůdky, přestavěli a zmenšili, prostě zkrátili. Tak se nám krásně chodilo. Možná jsme se trochu vznášeli.

Od místa, kde nás ráno vyhodil spací autobus z Bangalore, to bylo co by dup do té džaby, kde vždy snídáme, a odtud jsme s lehkostí odhopkali do starého guest housu, kde vždy bydlíme.

Pokojíček v "našem" guesthousu

Tam jsme odhodili batohy a pokračovali na pláž kolem místní školy, kde prckové každé ráno sborově drilují cosi v jejich krásné malajálamštině, v několika minutách jsme byli za rohem, kde už po staletí odpočívá obrovský, a jistě svatý, dřevěný rituální vůz, pak stačilo odehnat několik pidikrav (krávy na Gokarně jsou o velikosti srnek) a už jsme byli u Templu, který svojí důležitostí, (patří mezi top 10 templů celé Indie) chrání naši milovanou Gokarnu předtím, aby ji nezničili Neomalený Pokrok a Nenažraný Kapitál. To je dvojka, které mohou konkurovat jen Válka, Mor a Hlad.

Další dva tři kroky osvalených nohou, a byli jsme na městské pláži, (srandovní místo před parkovištěm poutníků, kde plavčík, který také neumí plavat, píská a vyhání oblečené Indy, když jim vlna smáčí kolena) zabočili jsme doprava, a stačilo protančit kilometr v příboji, a byli jsme na místě. U Raviho.

Cestou k Ravimu, do "našeho" Shreeram Cafe

Ravi je chlapík, který již léta provozuje café s chatičkami u pláže. My u něj nikdy nebydlíme, ale každý rok prožíváme několik dní kulinářských radovánek a povalování se, od rána do noci.

Přijeli jsme akorát na oslavu jeho 34. narozenin, kterou pro něj uspořádali stálí hosté, a bylo naprosto legitimní, že jsme se přidali. Zpívalo se samozřejmě Happy birthday, a bylo vysloveno několik dojemných zpovědí o domově, který tu pro mnohé vytváří.

Dávaly se dárky. Objímalo a sem tam ukápla slza.

Pozor, Ravi nemá žádné webovky ani sítě, ale naopak má seznam lidí, kteří čekají, někde jinde v Indii, nebo třeba i v Thajsku, až se uvolní místo v nějaké chatce. Ale sezóna bývá z velké části dopředu zamluvená, a to od října do dubna.

Jak to dělá? Jak to, že ostatní plážové bary, a většina nabízí mnohem modernější ubytování a gastronomické služby, mají prázdno a on plno?

Je osobní a milý. Skromný, ale rovný a my, jeho hosté, mu to oplácíme.

Při placení to pak vypadá na Indii absurdně. Tady je situace, kdy platíme po dvou dnech a přeloženo to vypadá asi takhle:

povalujeme se, píšem a labužíme

"Měli jste 4 krát lokální kafe," říká Ravi a já vidím jak píše 80 rupiíí, a hned ho přerušuju: "Ravi, těch kafí muselo být za ty dva dni víc, a stojí 30!"

"Ne, ne to já tam píšu v menu, ale vy jste je měli bez mlíka," nedá se zviklat a počítá dál.

"Čtyřikrát lahev vody, 80," zase se neudržím. "Ravi, těch bylo určitě víc. Vždyť jsme tu byli celý dni. Alespoň 6!" Ravi se ale nechá přemluvit jen na 5 a píše 100 rupií.

Lasí naštěstí sedí, a nemusíme ho opravovat, ale zarazíme se u krevet. Jedny napíše za 180 podle jídelního lístku, ale u dalších dvou porcí píše 150.

"Ravi, my měli troje krevety na grilu za 180, proč píšeš 150?"

"Ty dnešní byly menší," nenechá se ten zlaťák rozhodit.

Takhle bojujeme o kde jakou položku ze všech dobrot, které jsem si za dva celé dny, od rána do večera, objednali. Čerstvé šťávy, kuřecí na kari, naan (místní placka), atd. Dostáváme se k rybám, ráno objednaných k večeři, při západu slunce. Jednu dostanem za 200, ale za druhou odmítá Ravi přijmout víc než 150. Byla menší.

Konečně to Ravi spočítá. Za ty dva dny 2050 rupií.

"Dejte mi 1800," říká a dává tak on nám 250 rupek díško.

Po dlouhém přemlouvání mu vnutíme 2500, ale to jsme mu museli připomenout, že po tom co loni musel vyplatit příbuzného, a postavit nové chatky, se mu peníze budou hodit. Se zdráháním je přijme.

"Ale zítra vám seženu rybu od kamaráda a bude opravdu laciná," je podmínka pod kterou si nechá peníze vnutit.

Rupie je 0,23 halíře. Ale to není to hlavní, to hlavní je, že i když ho vídáme jen jednou za rok, pár dní, stejně se na něj těšíme jako na kamaráda, a je pro nás součástí té Gokarny, co máme rádi.

Další složkou je ten starý gust house, ze kterého je to k Ravimu 3 kilometry, a my je musíme chodit dvakrát denně. A to nás nejen drží ve formě, ale navíc pozdě večer, za tmy, je pláž, ale i templ a stará vesnice často magická.

Muži na Gokarně jsou velmi náboženští, takže je lze potkávat v tradičních sáronzích, jinak s nahou hrudí, jak pomalování bělobou a s červeným znamením na čele, se vracejí z templu, tradiční domečky šeptají svými verandami o předkoloniálním bohatství této země, které se neměřilo penězi a krávy se loudají každá ke svému domku z celodenního potloukání po ulicích. A tohle vše se dívá na nás, několik "opravdu dospělých" Evropanů, které osudy, sklony a vztah k tomuto místu, usadili kolem posledního otevřeného obchůdku s čajem.

Taky by se dalo říct, že tam posedává pěkná sbírka exotů.

Po jedenáctihodinovém čekání na letišti v Šardžá už jsem trošku zmuchlaní...

Už teď tady, na letišti v Šárdžá, kde tento zápis dokončuji, se mi po tom všem stýská.

Ale vím, že tam tohle magické místo je a nás teď čekají všechna ta domácí dobrodružství, na které se také těšíme.

Jedna ze změn na této výpravě byla, že jsme zpět letěli z jiného, nového, letiště na Goa. Omylem jsme si z něj zaplatili let do Díllí. Navíc na dopoledne a tak nezbylo, než den předem jet do nejbližšího městečka Mapusy a tam najít ubytování, abychom ráno v 9 byli na letišti. No a v Mapuse jsem našli jediný volný hotel ze nehorázných 2500 rupií. (A že jsme ji prochodili i s batohy celou!) Mramor a sklo, bazén na střeše v 7. patře, evropský záchod, a tak.

hotelový bazén v Mapuse

Z vychlazeného pokoje a servilního sluhy jsme měli husí kůži. Klimatizace šla vypnout, ale služebník narovnat ne. Televizi jsem ani nedokázal spustit, protože tenhle přístroj, se silou totemu a duší krysy, nevlastním již přes 25 let. Načančaná restaurace s ubrousky, a tak, nám byla tak protivná, že jsme si ráno přivstali a šli si koupit snídani ven na ulici tak, jak ji máme rádi, přestože ta hotelová, byla v ceně.

Ne, nejde o těch 575 Kč, co jsme včera zaplatili.

To proč nemáme rádi tuhle nablýskanou, hogofogo bídu bez magie, začalo mnohem dřív.

Když na prvním stupni ZŠ učitelka trestala nás děti tím, že jsme si museli sednout k holčičce ze sociálně slabé rodiny, (Jestli budeš zlobit, půjdeš si sednout k …!) šel jsem si k ní sednout sám a dobrovolně, vešky, nevešky.

Dál můj pohled na svět od mládí formoval Kurt Vonnegut a díky němu znám nejen Eugena V. Debse, (Eugene V. Debs 1855 – 1926, zakladatel Socialistické strany USA) ale i jeho slavný citát hodný bodhisatvy: Dokud bude existovat nižší třída, jsem v ní. Dokud bude existovat zločinný živel, jsem z něj. A dokud bude jediná duše v žaláři, nejsem svobodný.

A také již pár dekád pozoruji nenažrané bohatce, kolem sebe. To oni sežerou tenhle svět, v touze po moci a penězích.

Věřím tomu, že bohatý člověk je ten, kdo je spokojený s tím, co má.

Může to tedy být dnes jinak, než že jsem psychoterapeut, že jezdím každou zimu do Tiruvannamalai a Gokarny, a to právě s mojí ženou Satyou?

Mějte to také, jak to chcete mít a buďte s tím také tak šťastní.

Swami Sarito Yaken a Satya.