Indie 2025 - 26: Moje ticho v Indii (Satya)

To je prostě Indie.

Jezdíme už pár let, přes Vánoce, na stejné místo. Do Tiruvannamalai ve státě Tamil nadu, v jižní Indii.

Pohled na horu Arunachalu z našeho homestay

Během svátků a úplňků sem jezdí statisíce Indů z celé země, je tu pro ně spousta posvátností.

Pro nás je to místo, kde je "klid". Je tu pár jeskyní a meditačních místností, kam chodíme meditovat. Je tu přiměřené množství zápaďáků. Jen tolik, aby to tu zůstalo indicky autentické, ale dost na to aby si nás, s bílou pletí, nikdo moc nevšímal a nechtěl se s námi fotit. Nejsme tu výjimka.

Chrám Arunachaleswarar je cílem tisíců poutníků

Bydlíme už roky u stejné rodiny, kde si už několik let necháváme meditační polštářky, karimatku na cvičení a skládací stolek, abychom nemuseli všechno dělat na zemi.

Když jsme tu byli noví, zvědavě jsme se doptáváli na ledasco kolem nás. "Kani, včera byl na ulici strašný rámus, ohňostroje, bubnování a petardy, trvalo to hrozně dlouho, co se stalo?"

Kani chvíli přemýšlela, vůbec nevěděla, co myslím. Nic neslyšela, byl to pro ni normální ruch. Když se to opakovalo i další a další den, dozvěděli jsme se, že to je pohřební průvod. Jsou dny, kdy je takových i několik.

Troubení, bubnování, petardy… normální zvuková clona, kterou místní nevnímají. Normálka.

Když včera v noci, dlouho po jedenácté, u domu chlapíci flexou řezali kamenné desky na zakrytí kanalizace, vzala jsem si rovnou špunty do uší a doufala, že usnu. Nemá cenu jim vyprávět něco o nočním klidu…

Když ti chlapíci přestali řezat, začaly psí rvačky.

Standard.

Každodenní bosá procházka do Skandasramu je taková aktivní meditace:-)

Když se v noci přestanou psi rvát je skoro ticho. Než se kolem třetí rozezní zpěvy z minaretů, pod okny pochoduje zpívající partička s činelkama… a ve čtyři už zase z rozhlasu nějaký jiný zpívaní a pomalý přibývání troubení a ranního vyvolávání prodejce mléka.

Už se Kani neptám, co to všechno je. Je to tak každou noc a nejspíš si toho nikdy ani nevšimla… a nejhorší ze všech těch zvuků je nakonec beztak komáří bzučení...

A proč ze sem pořád jezdím?

Meditační hala v Ramanashramam v Tiru

Kvůli tichu, který tady zažíváme. A pocitu bezpečí. Jasně, že přejít silnici je vždycky o život a nikdy nevím jestli nenaseru nějakýho opičáka a nebudu muset na injekci proti vzteklině… ale nebojím se, že mě někdo okrade. Nebojím se, že mě bude otravovat nějakej ožrala, protože ti tady nejsou.

Když si ráno u Jayi kupujeme čaj, tak když nemáme drobné, mávne rukou a že zaplatíme zítra.

Sádhuové a žebráci pospávají u svých lastur, kam jim kolemjdoucí hází drobné, nebo u nich vůbec nejsou… a nikdo jim jejich "dary" nevezme.

Je tu spousta "hledačů" a spousta "pánbíčkářů". Spousta obyčejných lidí se svými obyčejnými životy. Spousta velice speciálních lidí se svými úplně jedinečnými životy. Spousta rostorůzných projevů toho Jednoho, čím všichni jsme.

Cestou do Skandashramu

Je snazší si to tady uvědomovat. Proto sem jezdím. Pro ticho a jednotu.

Škoda že jen málo z toho ve mně zůstává než nasedneme do letadla domů. Jen vzpomínka. Neuchopitelná, neudržitelná.

Příští Vánoce si sem pro ni zase přijedu.

Satya

Ramana Maharishi